Zase jednou jsem oprášil a mírně poupravil notně starý článek. Nedalo mi to.

Chybí jen krůček k přejmenování soutěže na Janečkova Slavíka. Názvy fotbalové i hokejové ligy už dávno začínají jménem nějakého pivovaru či jiné firmy. Rozdíl ve vzhledu expedičního vozidla Hanzelky a Zikmunda a vzhledu současných expedičních vozů bije do očí. Jednou se možná dočkáme i festivalu Gambrinus Pražské jaro. Vedle toho běží vánoční benefiční koncerty, kde se mihne titulek, že Anička a Pája darovali 200 Kč, a nenávratně zmizí. Zůstane jen dobrý pocit a drobná konkrétní pomoc. Následující text původně vznikl jako reakce na to, že před nějakými dvaceti lety tabákový koncern zasponzoroval výsadbu kolem Afrického domu v pražské zoo a poté zaplavil Prahu billboardy, na nichž (on, ne pražská zoo!) zval všechny na otevření dotyčného pavilonu. A tenhle text je stále aktuální.

------

Proč pořád číst jen odborné knihy? A tak jsem se v knihkupectví jednou začetl do knihy Písek a pěna od Chálíla Džibrána a už jsem se od té knihy neodtrhnul (nakonec jsem ji ale daroval - zcela v duchu oné knihy). Chálíl Džibrán ve své knížce naprosto úžasným způsobem vystihuje, co je to poezie, láska, poctivost, víra, co je nebo by mohl a měl být člověk.

„Jak bych mohl nevěřit ve spravedlnost, když sny boháče na poduškách nejsou sladší než sny chudáka na tvrdé zemi.“

Díky, příteli Chálíle, díky.

„Přišel ke mně muž. Pohostil jsem jej chlebem a vínem a on se mi za to vysmál. Přišel ke mně podruhé a chtěl opět chléb a víno, ale já jsem jej odmítl. A tehdy se mi smáli andělé.“

Příteli, tahle tvá filosofie se nehodí do dnešní doby. Není totiž nejúspěšnější, a náš svět přeje jen úspěšným (takovým lidem se říká V.I.P. a my se jim klaníme a někdy si i mastíme vlasy, aby nám to lépe klouzalo až jim polezeme zadem dovnitř).

„Velkorysost se neprojevuje tím, že mně dáváte to, co potřebuji víc než vy, ale tím, že mi dáváte to, co vy potřebujete víc než já.“

No vida, přítel Chálíl Džibrán znal i sponzorování. Ale tehdy ještě kvetlo spíše mecenášství. Jaký je rozdíl mezi sponzorem a mecenášem? Mecenáš se svou štědrostí nepotřeboval chlubit. Ano, na oknech Svatovítské katedrály najdete názvy institucí, které je nechaly zhotovit. Když tedy budete hledat. Ale na hodinách téže katedrály již nenajdete ani zmínku o tom, že je dal zhotovit Baťa. Měl peníze nazbyt, dal je na dobrou věc. Proč by se tím vytahoval?

Inu doby se změnily. Kdo dává peníze anonymně, je okolí jaksi podezřelý. A tak dokud se alespoň trochu nevrátíme k prvorepublikové morálce (netvrdím, že byla ideální), budeme mít místo opravdových mecenášů jen sponzory. A ti budou říkat: Když použijete tu jedinou správnou vložku, když si třeba koupíte konkrétní boty (všimněte si, jak jsem opatrně abstraktní a fiktivní, abych nenarazil), prospějete dobré věci: Pytláci nebudou vraždit slony. Slepé děti dostanou učební pomůcky. Jinými slovy, když budete kupovat naše výrobky, vytáhneme z vás tolik peněz, že jich můžeme i něco málo rozdat. Jinak ne. Než aby to spolkly daně, raději je dáme na charitu. Zviditelníme se, získáme víc zákazníků.

Vzpomínáte si ještě na Baťovy darované hodiny a srovnáváte? Možná, že kdyby divadla, nestátní školy, zoologické zahrady, hospice a další více či méně potřebné instituce nebyly tak tlačeny k hledání finančních zdrojů, že by se velcí dárci nesnažili na své velkorysosti něco vytěžit, že by se stali pokornější. „Protože jen pokorně darované je skutečným darem“. Chálíle, tuhle vlastní myšlenku jsem získal pod Tvým vlivem, díky.