Zákon poťouchlosti přírody platí univerzálně a mezi živými tvory dvojnásobně. Budeme testovat žactvo. A budou problémy s organizací, ukázněností a lidovou vyčůraností, GDPR, učitelskými odbory, Ústavním soudem, snad i s Marťany, kdo ví. Nemohou nebýt. Co bude dál? Hodí do toho opozice nebo vláda okamžitě vidle, testování se zruší a školy se zavřou? Vypíše se nový projekt, vysoutěží nový dodavatel a nový distributor testů, vypracuje se nová metodika a budou se řešit nové problémy, které zákonitě opět nastanou? Nebo se řekne „Problémy jsou, nemohou nebýt, postupně je vyřešíme, jedeme dál“?

Známé úsloví říká, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. A Murphyho zákony vedou k poznání, že vždycky se něco pokazí a vždycky to, o čem jsme si to nemysleli. Chudák vláda, aby se bála cokoli udělat, protože vždycky - děj se co děj - se něco odehraje jinak, než v plánovaných scénářích expertních týmů. A vždycky někdo řekne kouzelnou formuli: „Jak jste mohli?! Tohle by se NÁM nikdy nestalo! KAŽDÝ přece dopředu musel vědět, že to bude špatně!“

Jak je mým zvykem, odbočka. Učím už čtvrt století. A myslím si, že už to alespoň trochu umím. Nedávno jsem dal do kvízu z biologie u maturantů, aby žáci uvedli příklad populace s liniovým uspořádáním. Dostali předem obrázek, vysvětlení, pár příkladů. Člověka by napadly třeba rákosiny podél břehů, olše nebo blatouchy u potoka, pstruzi v potoce, v nouzi bych toleroval i vlaštovky na drátech. Nicméně jedna z mnoha špatných odpovědí byla: včely. Kdybych tuhle látku učil prvním rokem a nevěděl, že je snadná, kdybych odflákl výklad, budiž. Ale takhle... Inu, práce s lidmi. Závěr? Murphyho zákony jsou nade vším. A citát od Jiřího Žáčka: „Ani si neumíme představit, co všechno si neumíme představit.“ Takže si teď zkusím představit, co nastane při testování žáků, ale ve skutečnosti si to nikdo dopodrobna představit neumí.

Testování ve škole: „Jé, Nováková je coviďačka, musí domů! Mami, Nováková ve škole měla covid! Hej, kámoši na tiktoku, Nováková má covid!“, „Paní učitelko, Matěj mi šťourá svým testem do nosu!“, „Maminka už mě otestovala doma a říkala, že jsem zdravá a že už mě testovat nemáte!“, „Paní profesorko, já mám právo nedat se testovat a žádám, abyste mě učili distančně!“

Testování doma: „Ukaž to sem, mně nic není, já se otestuju místo tebe. A snaž se ve škole moc nekašlat! Určitě žádnej kovid nemáš, tak ať tě nepošlou domů.“ „No to snad není možný, jak to, že ti to spadlo do čaje? Kde teď vezmeme další test?“ „Eliško, Honzo, jak to, že nevíte, komu z vás který ten test patří?“

Už v dobách necovidových se leta letoucí ve školkách táhly spory učitelek s rodiči, jestli dítě ten den přijmout, nebo poslat domů. Jestli „smrká žlutý“ nebo „smrká jenom vodu“, jestli má začervenalé oči atd. Na jedné straně potřeba ochránit ostatní děti, na straně druhé moci jít do práce. Věčný spor. Přesto nikdo nikdy nezrušil a nezruší právo a povinnost učitelek mateřinky každý den posoudit zdravotní stav dítěte před jeho přijetím, nikdo nepřišel s geniálním nápadem, že i nemocné dítě má právo být s ostatními ve školce. Je tedy možné, táži se, že by testování ve školách probíhalo bez problémů a bez dohadů? Je vůbec možné, aby jakákoli lidská činnost probíhala bez problémů? 

Schválně: Bude testování fungovat déle než týden, pokud se mezi žáky a rodiči objeví jednotlivci chovající se jinak, než si úředníci přáli? A bude školní docházka včas ukončena, jestliže se prokáže, že se tím zhoršuje epidemie (díky testům by to asi prokázat šlo, bez nich by vždy mohlo jít jen o koincidenci nezávislých jevů)? Žijeme v zajímavých časech.