Byla jsem dnes na „nehtech“. Musím vysvětlit. Už několik let chodím k Vietnamcům na nehty. Gelové, nikoliv nalepovací. Nechávám si dělat tzv. francouzskou manikúru. Považuji to za vynález srovnatelný s automatickou pračkou.

Léta jsem si dělala manikúru sama. To ženský dělají. Minimálně si každý člověk musí čas od času ostříhat nehty. A také kůži okolo nich, pokud ji nechce okusovat, jak jsem to měla ve zvyku. Ta léta samo manikúry jsem vždy byla postříhaná, samé oděrky, a když už jsem se rozhodla nehty nalakovat, bylo to dada. Když jsem zjistila, že existuje možnost gelové úpravy – která vydrží měsíc, považte měsíc! a i po měsíci je podoba nehtů mnohem zdařilejší než po mé čerstvě provedené manikúře – zajásala jsem.

Dnes ale další zkušenost s lidmi, jejichž pracovitost, skromnost, cílevědomost a toleranci obdivuji. Nechci psát o tom, jak jsem byla několikrát svědkem arogantního chování Čechů vůči Vietnamcům. Nechci psát o pokoře, s jakou toto ponižující chování přijímali. Musím napsat o věci, která mě doslova fascinovala.

Nedávno jsem četla filosofickou úvahu o tom, jak my, příslušníci euroatlantické civilizace, už neopravujeme, neudržujeme věci, ale vyhazujeme a kupujeme nové. A totéž děláme i s našimi vztahy. Během toho, co mi usychal lak na nehtech, má manikérka čistila lahvičky od laků. Neuvěřitelné! Vycídila ty malé skleněné lahvičky se šroubovacími štětečky do naprosté průzračnosti. A nejen své lahvičky, ale i kolegům. Zírala jsem na tu činnost přikovaná na židli. Vedle jiná vietnamská manikérka krmila svou malou dcerku nudlovou polévkou. Uf! Tak to je síla! Skoro jsem se styděla.

Když jsem se vrátila domů, našla jsem nový květ svého ibišku. Ten na dálku posílám lidem, kteří nevyhazují, a trochu se utěšuji tím, že alespoň malinko pečlivosti mně, příslušnici té nárokové, zpovykané, evropské civilizace zůstalo.