Není prakticky den, kdy se nepřistihnu při tom, jak hudruji buď jako řidič, nebo jako chodec na ostatní naše řidiče. A jedu-li do zahraničí, už od domu se těším, až v Rozvadově přejedu hranice, protože přesně v ten moment ze mě spadne napětí, uvolním se a jedu zřetelně snadněji, bez většího úsilí a obezřetnosti. Nejraději jezdím na přelomu května a června. Jakoby sám od sebe si jen tak pluji žlutou krajinou, kterou v této roční době po celé Evropě obarvila řepka olejná. V čisté žluti, která ostře kontrastuje s ještě nespálenou sytou zelení, se vesele koupu a těším se na první zastávku ve Weidhausenu, kde si dám u starého Řeka salát s čerstvými olivami, či na první chřupavou housku.

Jedu-li ovšem jen od nás do vísky kousek od Prahy, za rohem se začínám rozčilovat, když mě na úzké, zcela rozbité silničce, kde je předepsaná čtyřicetikilometrová rychlost, předjíždí vyholený elegán ve stodvacetikilometrové rychlosti a přitom se na mě dívá uraženě, že nezmizím ze silnice, když on jede. Tyto situace, které člověk prožívá v Česku skutečně každý den třeba i na Masarykově nábřeží v Praze před zraky nudících se policejních úředníků, člověka stále pobuřují a vytvářejí v něm vnitřní pnutí, které vede k permanentní nespokojenosti. Nechci se s tímto staven smířit. Odmítám ho nejen rozumem, ale i všemi póry své duše. Je mi veskrze protivný a patří do jiného světa, říkám si.

Nedávno jsem za Jílovištěm najel na dálnici a zařadil se do rychlejšího jízdního pruhu, všiml jsem si nervózního řidiče po mé pravici, který se choval jako tygr držený náhle v kleci. Posléze jsem zahlédl jeho obličej a bylo evidentní, že zuří vzteky. A v ten moment se to stalo. Nepřibrzdil jsem auta v našem pruhu, abych nervozního řidiče pustil před sebe a uklidnil jeho nervy, ale naopak jsem přidal, aby on nemohl přede mne vjet. Zachoval jsem se tedy úplně stejně, jako se nejspíš chová on, a i sám v sobě jsem pocítil vzrůstající hladinu adrenalinu, která ve mně vyvolala nervozitu a zuřivost. Přijal jsem jeho hru. Nechal jsem si ji vnutit. Klesnul jsem na jeho úroveň.

Až když jsem si vzpomněl na starý emigrantský vtip a uvědomil jsem si paralelu s ním, uklidnil jsem se. Krátce po příjezdu do New Yorku se jel mladý Mandelštam ucházet o práci do Philadelphie, sedl si do vlaku a aby se jen tak nedíval na dámu, která seděla proti němu, pokusil se zapříst s ní rozhovor. Zeptal se: „Co budete dělat v Philadelphii?“ „Já jedu do Bostonu,“ konstatovala nevzrušeně dáma, „mám tam sestru.“ Mladý Mandelštam se zarazil a pravil: „Philadelphie je tam!“ „A Boston tam,“ řekla dáma a ukázala na jinou stranu. Mandelštam se nenechal vyvést z míry a odtušil: „Amerika je úžasná země. Každý z nás jedeme jiným směrem, a přece sedíme v jednom vlaku.“

My bychom mohli dodat: Česko je úžasná země, každý nadáváme na každého a všichni se přitom chováme stejně.