26.4.2024 | Svátek má Oto


FEJETON: V zajetí slov

2.7.2008

Nastává období nad jiné oblíbené, protože ho spojujeme s prázdninami, pokud jsme děti, nebo s dovolenou, pokud jsme dospělí. Zvláště pak slovo „prázdniny“ má na nás vliv takřka magický. Ne náhodou jedna z nejoblíbenějších knih Julese Verna je román Dva roky prázdnin. Je to vcelku standardní dobrodružný příběh o ztroskotání a přežití a také o tom, jak i děti si dovedou mezi sebou vybudovat hierarchickou strukturu a pěkně se vzájemně buzerovat. Kniha by ale neměla zdaleka takový úspěch, kdyby se jmenovala, dejme tomu, Šikana na ostrově. Při vyslovení názvu „Dva roky prázdnin“ bezděčně přimhuřujeme oči a říkáme si, že to by bylo něco.

Přitom samo toto slovo nevyjadřuje nic obzvlášť přitažlivého. Prázdnota nás nepřitahuje, prázdné peněženky se obáváme. Je politováníhodné, když má někdo „prázdný život“. Děsíme se představy mezihvězdného prázdna. Prázdno, to je příbuzný nicoty a ta zase souvisí se smrtí.

Nerad bych se dopouštěl toho, čemu se říká „uhlířská etymologie“, nicméně mám důvod k domněnce, že prázdniny jsou odvozeny od „vakací“. Tím jsme samozřejmě problém jen odsunuli do jiné jazykové roviny. Proč označovat cosi radostného slovem spojeným s čímsi zcela neradostným?

Nebudu se tvářit, že netuším. O prázdninách jsme „prázdni“, tedy zbaveni povinností, nepracujeme, pokud jsme dospělí, či nechodíme do školy, pokud jsme děti.

Poněkud ponižující je slovo označující pojem příbuzný, totiž „dovolená“. Někdo nám cosi dovolil, někdo nás nebude trestat za to, že jsme nepřišli do práce. Mám z toho slova trochu nepříjemný pocit, jako kdybych slyšel někde za zády práskat bič. Osobně mám to štěstí či privilej, že jsem sám sobě zaměstnancem i zaměstnavatelem, takže jediný, kdo mi může dovolit nepracovat, jsem zase já sám, takže bych žádné nepříjemné pocity nemusel mít.

Uvědomuji si, že si teď hraju s čertem. Jsme v době úpadku všech svobod, jsme v době neoviktoriánského moralistního pokrytectví a mého rozšafného uvažování o dovolené by se mohl někdo bojovný chytit. Když je doba zlá a ještě horší, farizejové začnou lámat jazyk. Vždyť to pamatujeme z doby nedávné. Nesmělo se říci hasič, byl to požárník. Policista byl příslušník a domovník správce. Něco z toho zůstalo. Už nemáme slepce, ale nevidomé. Tím, že se slepec změní na nevidomého, jeho zrak se nezlepší ani o zrakový kventlík. Tím, že už nejsem dědek, nýbrž senior, jsem neomládl ani o pět minut. Takže by se mohlo docela dobře stát, že by někdo začal křičet: Dovolená? Jakápak dovolená! Pracující mají právo na odpočinek, nikdo jim nemá co dovolovat. Je to hnusné slovo pocházející snad ještě z dob otrokářských, pryč s ním, zavedeme politicky korektní slovo, dejme tomu, nároková. Kdo by říkal „dovolená“, je zpátečník a dá se od něho čekat, že doma mučí kočky a nevěří na globální oteplování, což je zločin ještě těžší.

Právě tak by se dalo brojit proti prázdninám. Naše děti stráví čas odpočinku aktivně. Nejde o žádné pohapusté válení a lelkování. Nabýváme nových sil, vstřebáváme čerstvé dojmy, obnovujeme síly, to přece není nic prázdného!

No a zavede se další politicky korektní termín. Dospělí mají nárokovou, děti radostiny.

No, myslím, že pokud by ty radostiny měly trvat dva roky, nebudou mít děti námitky.