Probudila jsem se a dívaly se na mne zelené kocourčí oči. Davídek seděl na stolku u mojí postele, a když viděl, že už jsem vzhůru, zeptal se: „Máme vládu?“ Bylo to dost nezvyklé, politické disputace obvykle vede spíš k večeru, ráno se potlouká kolem své misky a čeká, až dostane nažrat. Ale ptal se, tak jsem mu odpověděla: „Máme vládu v demisi.“ Kupodivu se nezeptal, co je to demise, ale moudře pokývl a zeptal se: „A máme prezidenta?“ „Máme,“ odvětila jsem poslušně, „druhé kolo voleb bude příští týden v pátek a v sobotu.“ A utekla jsem před dalšími dotazy do koupelny. Moc to nepomohlo. Kocourek seděl za dveřmi, čekal, a když jsem vyšla ven, zeptal se, koho budu volit. Řekla jsem mu to a vypadal spokojeně. Ale nebyl: celé dopoledne za mnou lozil a ptal se všelijaké věci, až mě to omrzelo. „A proč tě to zajímá?“ zeptala jsem se pro změnu já. „Ty si přece žiješ spokojeně tady a vláda nebo prezident jsou pro tebe asi tak důležité jako počasí, ne?“

A ukázalo se, oč jde. Vyslechla jsem trochu zmatenou tirádu o tom, že lidé strašně podceňují kočky, pohrdají jimi a myslí si, že kočky jsou hloupé a ničemu nerozumějí. Typický nespokojenec. Pak přišla další tiráda: proti pražské kavárně a uprchlíkům. Tak tohle já si chovám doma! Chtěla jsem mu to nandat, ale pak jsem usoudila, že když je někdo zklamaný a nejistý, má pocit, že je málo úspěšný a uznávaný, nemá smysl jeho bídný stav ještě zhoršovat a utvrzovat ho v něm. Přišlo mi ho líto: nemá ani volební právo, aby mohl na protest hlasovat pro někoho, kdo by přiživoval jeho frustrace a ujišťoval ho, že je lepší než ti „druzí“, a radši jsem se ho zeptala, co má na světě nejradši. Otázka ho zjevně zaskočila: „Nejradši?“ Zamyslel se. Ve skutečnosti ho podezírám, že nejradši má chvíli, když se plní jeho miska nebo mu dám kočičí sušenku – nebo radši spí stočený na mém polštáři? „Víš,“ mňoukl po chvíli, „nejradši mám, když mě chválíš.“ Samozřejmě jsem ho hned začala chválit, jaké má krásné bílé tlapky a náprsenku, jak je chytrý a jak jsme rádi, že tu s námi bydlí. Zabralo to: zavlnil se jako baletka, vztyčil ocásek jako prapor a odkráčel se někam schovat. S Davídkem se dá domluvit, když člověk ctí jeho osobnost a poskytne mu to, co potřebuje i ledasjaký člověk: nějaké to uznání a vlídný projev náklonnosti.

Když ovšem hledím na projevy ve sněmovně nebo je poslouchám, klesám na mysli. Tam se lidé zjevně domluvit nechtějí a možná ani neumějí, uznáním ani náklonností rozhodně nehýří. A vzpomněla jsem si, jak mi vyprávěl jeden člověk, ke kterému chovám obdiv, úctu a lásku, historku o Jánu Langošovi, k němuž jsem chovala stejné city. V dobách bojů Slováků s Mečiarem seděl Jano kdesi ve vinárně s jedním svým spolužákem a ten na Mečiara nadával a nadával. „Ale prečo na neho tak nadávaš? Ty si ho predsa volil, nie? „No volil.“ „A prečo, keď je to s ním také hrozné?“ „Pretože ja som taký istý kokot ako on.“

LN, 19.1.2018