Před pár dny jsem někde na veřejnosti, ani nevím, kde to bylo, slyšela kus písničky oslavující ticho. Vlastně Ticho, zjevně to bylo Ticho s velkým písmenem. Ticho, jak se ukázalo, patří k tématům jaksi vznešeným - jako třeba Čas nebo jiné tajemné, vzácné nebo ne zcela pochopitelné úkazy. Kvalitu textu písničky posoudit neumím, vnímala jsem jen jednotlivé útržky o tom Tichu. Přišlo mi to legrační - zpěvák totiž „velebné“ (myslím) Ticho oslavoval zpěvem síly trub jerišských.

Všimli jste si, že je kolem nás čím dál tím víc kraválu? Ne toho nezbytného jako třeba v metru nebo ve vlaku, ale úplně zbytečného: často se mi stane - a vám určitě taky -, že míjím na ulici chodce se sluchátky v uších, ale ani na vzdálenost několika metrů nemohu neslyšet, co mu v těch sluchátcích duní. A přitom byla sluchátka vymyšlena právě proto, abychom mohli poslouchat, co chceme, sami pro sebe a nikoho tím neobtěžovali. Najít hospodu, kde nehraje televize, rádio ani nic jiného, je skoro zázrak. A přitom byly hospody docela jistě vymyšleny proto, aby si tam lidé chodili povídat - aspoň ty české, ve Skandinávii prý v nich posedávají zasmušilí pijáci a prohodí tak dvě slova za hodinku.

Nechci peskovat lidi, kteří jsou zvyklí poslouchat muziku tak nahlas, že ji i ze sluchátek slyší všude kolem, v mládí jsem se naposlouchala tolik otravných řečí o „dnešní mládeži“, že jsem si slíbila to nikdy nezapomenout a dát si dobrý pozor, abych ten pitomý obrat nepoužívala, až už sama mladá nebudu. Trochu mě to ale znepokojuje: když si člověk takhle týrá sluch, nejspíš bude v padesáti napůl hluchý: pak ovšem bude třeba přidat decibely... Ale co se starám, v té době už tady nejspíš nebudu, tak se tím nemusím trápit.

Víc mě štve kravál v hospodách. A zase: nechci hospodské peskovat, jistě televizi nebo jiný zdroj zvuku pouštějí v přesvědčení, že se to hostům líbí - a hostům se to asi opravdu líbí, pamatuji se, že když se jako Ohromující Novinka zaváděly jukeboxy, vždycky se našel někdo, kdo do nich házel mince (včetně mne). Jen mě mrzí, že si pak člověk nepopovídá, zvlášť několik lidí: ve dvou to ještě jde, křičíte si do ucha, ale jakž takž se slyšíte. Slyšet ovšem, co říká někdo na druhé straně stolu, je téměř nemožné. Pospolitost se vytrácí, lidé sedí uzavřeni do bubliny doléhajících zvuků a možná si nakonec začnou myslet, že se do hospod chodí jen a jen jíst a pít.

Ostatně ve věci hluku jsem někde postřehla i dobrou zprávu: kdesi v Americe zakázal soud televizním společnostem zvyšovat úroveň zvuku reklam. Jistě pro vás není tajemstvím, že reklama - jak hudba, tak mluvené slovo - je hlasitější než běžný televizní pořad, má upoutat pozornost.

Začala jsem ale písničkou o Tichu. Proč ten zpěvák velebí Ticho takovým hulákáním, uvažovala jsem, když jsem ho slyšela. Logická odpověď mě napadla hned: má strach, že kdyby zpíval potichu, nikdo by ho neslyšel. Večer v polospánku mi ale došlo, že to prostě jinak neumí. O něčem zpívat musí a téma na text se nehledá snadno, věřte mi.

LN, 8.1.2010