Podzimy nesu těžce rok co rok: vnímám sice i půvaby odcházejícího života, barevných stromů a vadnutí, ale převažuje nechuť k celodennímu soumraku a probouzet se do tmy, to taky není nic pro mne. Jsem světlomilná, s tím nic nenadělám.

Ten letošní podzim je ale ještě horší než ten loňský, a to jsem si loni myslela, že horší už to nebude. I kolem sebe pozoruji bídnou náladu, ani moje kočky se se mnou nechtějí bavit a věčně jen pospávají. Lidé sice vstávají, a dokonce ještě chodí po ulicích a jezdí tramvají, ale úsměvů moc nevidím. Nepochybně na to má vliv další vysoká vlna covidu, se kterým si vláda nedokáže poradit. Nijak zvlášť jí to nevyčítám, epidemie je pořád ještě nová a nikdo na světě si s ní moc neví rady. Je to prostě pohroma a dokážu jen žasnout nad tím, že se v mé zemi stále ještě najdou lidé, kteří její existenci rovnou popírají. A nechce se mi zkoumat motivy těch, kteří se odmítají nechat očkovat, ani se je nesnažím přesvědčovat, že by to měli udělat. Dříve nebo později totiž přijdou s argumentem, který mi připadá tak nesmyslný, že by mi stejně došla slova. Občas kouknu do debat na sítích a tam se to nesmysly jen hemží. Dokážu pochopit, že se lidé z určité bubliny nechtějí nechat očkovat, aby tak projevili svůj nesouhlas s vládou, ale soudím, že k námitkám proti vládě a omezování svobody existují podstatnější důvody než to, že by se měli nechat očkovat a testovat; očkováním mohou chránit nejen sebe, ale i své spoluobčany, zejména ty bezmocnější, než jsou sami.

Bohužel mám ale k podzimním chmurám i další, pro mne podstatnější důvody. Samozřejmě nestojím o to, aby úřady kvůli šíření epidemie musely zavřít hospody či kulturní zařízení a udělaly všechno, aby zabránily lidem se stýkat. Víc mě ale trápí a děsí, co se děje za našimi východními hranicemi, a teď nemám na mysli hranice se Slovenskem, ale ty „větší“, evropské. O příšerné situaci na polsko-běloruských hranicích jsem už psala, ale teď leží zdroj mých obav dál na východ, až v Moskvě. Ruští prokurátoři nedávno vyzvali soud, aby zakázal činnost ruského sdružení Memorial. Jde podle nich o „zahraničního agenta“, tedy o instituci, která spolupracuje se zahraničím, a ještě navíc ze zahraničí přijímá peníze. Ve skutečnosti jim však jde o činnost mnoha organizací zapojených do sítě Memorialu: o to, aby se nikdo nerýpal v ruské (a sovětské) minulosti a aby nikdo nepřipomínal rozsáhlé porušování lidských práv, k němuž v dnešním Rusku dochází.

A ještě víc mě mrzí, že mezinárodní solidarita – a ta se vzedmula opravdu silně i v Česku – nejspíš nebude nic platná. Putinovy úřady na mínění jiných nedbají, stejně jako na ně většinou nedbá ani ruský prezident. Stejně jako Vladimiru Vladimiroviči jde ruským úřadům o to, vnutit ruským občanům představu, že je celý euroamerický svět proti nim, že chce jejich velkou zemi „zničit“. Tuhle představu samozřejmě Memorial nabourával…

LN, 19.11.2021