Ve Wikipedii se dozvíme, že subkultura je menšinová kultura v rámci kultury většinové. A pak tam píší, že mezi většinovou a menšinovou kulturou panuje často pnutí. Moc mě ta definice neuspokojuje, ba dokonce vůbec. Nevadí mi to, jelikož v jedné specifické subkultuře žiju třicet let, komunita sci-fi je typická menšinová kultura v rámci kultury většinové. Druhou částí své bytosti žiju v subkultuře fotografické. Na jedno takové zajímavé pnutí jsem narazil tuhle sobotu.

Vedl jsem takovou malou fotografickou výpravu do lomu v Řeporyjích. Chodíme tam jednou dvakrát ročně fotit devastovanou industriální krajinu. Taková fotovýprava, to je kolona patnácti aut, v nich sedí vážně se tvářící muži a ženy. Když kolona dorazí a zaparkuje ve formaci, muži a ženy vystoupí, na zádech torny a v rukou zlověstně vyhlížející předměty. Tak tomu bylo i v sobotu. Jenže do těch míst se ráda stahuje i jiná subkultura. To taky přijede kolona patnácti dvaceti aut, když dorazí a zaparkuje ve formaci, vystoupí vážně se tvářící mladí muži a na zádech mají torny a v rukou třímají zlověstně vyhlížející předměty. To jsou lidé, kteří pořádají bitvy, ve kterých po sobě vzájemně střílejí kuličky velikosti antiperle. Když se naše a jejich subkultura setkala poprvé, je to tak dva roky, pnutí bylo značné, nyní už jen zbytkové, sotva znatelné. Vypadá tak, že jde naše kolona fotografující subkultury a míjíme na cestě kolonu střílející subkultury. My si povídáme mezi sebou, oni si povídají mezi sebou, kontakt je více méně jenom oční. A v těch očích je napsáno, nejdřív v našich: Smradi jedni, hrají si na vojáky. Kdyby si raději sedli k učebnici a biflovali „my, mýti, hmyz“. Že někdo může vzít do ruky takový hnus, jako je samopal, a jak jím může mířit na někoho jiného. Kdyby se dostal do opravdové přestřelky, podělal by se a s brekem by utíkal k mamince. Atd.

V jejich očích je napsáno: Rakváči jedni, hrají si na fotografy. Měli by sedět doma u bedny a čumět na Manuelu a ty ženský by měly píglovat prádlo, místo aby tu běhaly s canónama. Těch prachů, co je to musí stát! Za jeden takovej foťák bych pořídil kulomet, pancéřovku a bednu dělbuchů navrch. Chtěl bych je vidět s foťákem v zákopech, při palebným přepadu, to by se nejspíš podělali. Obě kolony se minou, my jdeme fotit industriál, oni zalehnou a spustí palbu.

Kdo má pravdu? Jsme u jádra multikulturality? Pnutí je zřejmé, avšak držené na uzdě. To je vliv té suprakultury, k níž náležíme. Ta má své zásady a řídíme se jimi my i oni, takže na sebe, jak se míjíme, nepokřikujeme, nevyplazujeme jazyky a neplácáme se na čelo, ačkoli k tomu máme chuť. Natož abychom se porvali. Suprakultura tedy určuje základní vzorce chování i pro subkulturu a tím fakticky zastírá její identitu. Ale ta identita je očividná, už na pohled se lišíme víc než mnohé živočišné druhy! Máme tedy o čem přemýšlet, až složíme torny a nástroje, my i oni, a obě kolony aut opustí řeporyjské industriální bojiště.

LN, 15.11.2010