Dlouhé roky jsem zvyklý večer před usnutím zalistovat v oblíbené knížce (někdy dokonce i v nějaké nové) a přečíst si alespoň pár stránek. Včera došlo i na Goethova Fausta. Ani jsem nestačil přelétnout první dva odstavce v knize jen tak náhodně otevřené, když jsem ucítil, že nejsem sám.

Ano, seděl naproti mně v křesle a mlčel. Byl to opravdu ďábel. Ten plán není špatný, řekl mi a já přesně věděl, o čem hovoří. Večer jsem se trochu zasnil a uvažoval o tom, jak by se velice zašmodrchané poměry v této zemi daly alespoň trochu napravit.

Není, odvětil jsem. A ty mi chceš pomoci? Ďábel se usmál. Rád ti pomohu. Za posledních dvacet let v této zemi plním plán přísunu duší do pekla asi na tisíc procent, takže mám čas na nějaké experimentování. A ty bys mohl odčinit nějaké ty svoje hříšky a dostat se možná do očistce. Stejně na tomto světě zas tak moc dlouho už nebudeš.

Bylo to lákavé, konec konců jako každé ďáblovo pokušení. Vím, že ďábel napřed odměňuje a poté trestá. Pokušení bylo však příliš silné. A tak jsem mu nadiktoval své podmínky. Byly poměrně jednoduché. Pro mě novou, zcela dokonalou identitu s nejlepším právnickým vzděláním. Neomezené finanční prostředky. Perfektně vybavenou a dokonale zabezpečenou správní budovu v menším okresním městě, zajišťovanou tou nejlepší možnou bezpečnostní službou. Třicet excelentních právníků s vysokou morálkou. Administrativní a technický personál podobného druhu. Další potřebná technická a osobní zajištění pro všechny pracovníky na nejvyšší možné úrovni. Od prvního dne příštího měsíce každý týden třicet dokonale zpracovaných a naprosto nezpochybnitelných trestních spisů (včetně důkazů) s potřebným trestním oznámením. Ke každému případu zpracované informace pro média a případné další orgány.

Ďábel se uchechtl. Jdeš na to od lesa, pochválil mě a položil na stůl smlouvu. Poněkud divnou. Měl jsem upsat svoji duši v případě, že alespoň polovina mých podání bude úspěšná dle platných zákonů. I ďábel se kupodivu jistil, což mě mělo varovat. Leč já nedbal. Píchl jsem se do malíčku a smlouvu podepsal. Ďábel položil na stůl doklady, klíče od budovy s adresou. Před domem stál automobil s řidičem. Ale výběr těch, na které mají být příslušné spisy, ten je na tobě, řekl mi a zmizel.

Týden jsem si kupoval poctivě všechny noviny, studoval internetové weby a vypisoval si jména. Na konci týdne jsem jich měl asi tisíc. Předal jsem je ďáblovi a první den v měsíci vše začalo. Každý týden podával můj tým třicet perfektně zpracovaných trestních oznámení s přílohou mnoha přímých i nepřímých důkazů. Koncem třetího týdne jsem jako každé ráno přijížděl do naší centrály. Asi kilometr před cílem mi zazvonil červený mobil. Jeho číslo měla pouze jediná osoba. Sekretářka Eva. Oznamovala mi, že úplně všichni zaměstnanci jsou již v zasedací místnosti na poradě, kterou jsem včera večer narychlo svolal. Zmocnilo se mě neblahé tušení. Stačil jsem ještě zvolat, ať všichni ihned prchnou z budovy. Bylo pochopitelně pozdě. Slyšel jsem výbuch, viděl ohnivý sloup a bylo mi jasné, že dojedu pouze k hromadě sutin.

Na vedlejším sedadle náhle seděl on. Promiň, řekl mi překvapený ďábel. Něco mimo moji představivost. Jsou rychlejší než já. A vrátil mi smlouvu.