2.6.2020 | Svátek má Jarmil


FEJETON: Sladká pomsta

8.4.2019

Kdysi náš profesor na střední škole rád říkával: „Laik se diví, odborník žasne…“ Nejsem odborník, ale nad internetem jsem se jak divil, tak i žasl. Úžasná věcička, rozum zůstává stát! Někdy jsem internetu využíval i k účelům, pro které byl asi navržený a určený; vyhledával jsem odborné informace, porovnával je, ověřoval, a zase se někdy divil a žasl. Ještě raději jsem vyhledával informace, které jsem vůbec nepotřeboval. Přečetl jsem si noviny, vyhledal různé kuriozity a třeba našel texty dávno zapomenutých písní. Ale nejraději jsem hrál na internetu šachy. To jsem se teprve divil a žasl, a snad proto jsem tam „chodil“ hrát.

Představte si, že si můžete zahrát s někým na druhém konci světa, v takzvaném reálném čase. Když uděláte tah, soupeř ho okamžitě vidí a odpoví svým tahem, který vy také okamžitě vidíte, a když hrajete pětiminutovky, stejný čas může spravedlivě vypršet jednomu z vás, ať už hrajete kdekoli. A přece u vás je třeba pátek večer a u něj už sobota, a dělí vás oceán. Kdo by nežasl!

Od té doby, co se angličtina stala téměř mezinárodním jazykem, s některými soupeři můžete navázat i zajímavou konverzaci. Někdy se to spraví i lámanou němčinou. V každém případě se často z různých koutů světa dozvíte, co nestálo v novinách. Často také poznáte, kdo musí být velice opatrný a obezřetný, a to mluví samo za sebe. Kdysi jsem právě kvůli tomu ze své rodné země odešel; řekl bych, že jsem na to obzvlášť citlivý.

Dosud, když narazím na hráče-krajánky, mám zvláštní radost. Pravda, někteří Češi jsou velice vážní hráči, zarputilí a trudnomyslní, a nechtějí se vybavovat. Chtějí jen hrát a vyhrávat. Někdy si říkám, jestli nemají zácpu. Ale také jsem navázal hezké přátelství s chlapcem z Jičína. Měli jsme podnětnou konverzaci o správné velikosti starostenské nohy. Paní z Plzně je nejen dobrá hráčka, ale i velice příjemná společnice, a probrali jsme různé životní trampoty. Slovo dalo slovo s hráčem z malého městečka u Brna a ukázalo se, že bydlel přes ulici od mé švagrové a hned vedle mého přítele a bývalého horolezeckého partnera. Tak jsem zase žasl a divil se.

Jen jedno mi kalilo mou asi trochu naivní radost. Z let poflakování po různých šachových kavárnách jsem byl zvyklý na všelijaké podivíny. Nejenže jsem je snadno toleroval, ale měl jsem je dokonce svým způsobem rád a tíhl jsem k nim. Až na internetu jsem narazil na opravdové sprosťáky. Uskřinutce, kteří by si v normálním životě snad netroufli ani pípnout, ale v anonymitě a beztrestnosti internetu ztratili veškeré zábrany a běsnili, vylévajíce na své soupeře vztek na nepovedený život a prohranou partii. Nebylo jich mnoho, ale dokázali zkazit radost dokonale. Dali mi názorně pocítit, jak hořký je jejich život, a teď jsem i já odcházel od počítače zahořklý. Nevěděl jsem, co s tím. Zůstával po nich smrad.

Obvykle jsem tiše odcházel. Až jednou, když jsem docela hezky vyhrál a soupeř mi začal nadávat, že jsem podvodník, rozumu mdlého, sexuálně nedostatečný a nežádoucí sexuální orientace, ztělesňující různé vyměšovací a rozmnožovací orgány, mužské i ženské, to vše výrazy poněkud těžšího kalibru, než by se tu hodilo uvést, dostal jsem nápad. Snad zprvu nevinný. Co kdybych to zkusil obrátit v žert?

„Maminka mi přísně zakázala hrát s pány, co nadávají,“ vyťukal jsem do konverzačního okénka. „Asi budu muset jít.“

Samozřejmě, že jsem mohl a měl vědět, že pánové tohoto ražení citem pro humor neoplývají. Vzal to doslova a chvíli neodpovídal. Ale neodešel. Bůhví, co se mu odehrávalo v hlavě. Po chvíli se na obrazovce objevilo stručné: „Kolik ti je?“

Přiznejme si, že teď už mi přes rameno našeptával takový malý ďáblík pomsty, když jsem odpověděl „Osm.“ A hrdě jsem dodal „Ale už mi brzy bude devět!“

Zase chvíle ticha. Asi to zažíval. „A jak dlouho už hraješ šachy?“

Teď už jsem v tom jel na plnou páru. „Už skoro rok.“ Ale už jsem si nemohl pomoci, musel jsem přidat „Ale scházíme se s holkama a hrajeme skoro každý týden!“

To už zažít nemohl: „Tak ty seš holka?!“

„No, samo.“ A když už jsem ho měl tak pěkně na háčku, nemohl jsem si odpustit: „Tak vy také teprve s šachem začínáte?“

Věděl jsem, že jsem ťal do živého. Ale pomstychtivé furie nebyly k utišení, toužily po krvi. Soupeř neodpovídal, a tak jsem v konverzaci pokračoval já: „Ale nic si z toho nedělejte, třeba se to jednou taky naučíte.“

Nevím, zda tu poslední ránu dostal. Protože jsem nepostřehl přesně kdy, ale během té konverzace tiše odešel a zmizel mi do virtuálního prostoru. A já se zase divil a žasl, jak ta pomsta chutnala dobře.



Máte svou sedačku plnou skvrn? Poradíme vám, jak s nimi zatočit
Máte svou sedačku plnou skvrn? Poradíme vám, jak s nimi zatočit

Malé odolné flíčky na sedačce obvykle nikdo neřeší, případně přes ně prostě přehodí deku. Jenže pokud máte doma dítě nebo domácího mazlíčka, nevyhnete se ani pořádným flekům. Jak se jich zbavit?






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.