Minulý týden jsem s kolegou a přítelem Rudolfem Křesťanem vyhlašoval vítěze literární soutěže Příběhy z cukru. Název soutěže napovídá cosi, jak bych tak řekl, neliterárního až pokleslého. Práce vítězné i nevítězné, a bylo jich přes osmdesát, by se však do žádné růžové knihovny nehodily. Týkaly se choroby oficiálně zvané diabetes mellitus, lidově a jednoslovně cukrovka. Naši dvoučlennou porotu zastřešoval pan profesor Milan Kvapil, předseda Diabetické asociace ČR.

Už četba a posuzování těch více než osmdesáti krátkých textů na mě pořádně dolehly a profesor Kvapil mi zasadil ve svém kratičkém projevu poslední emoční dardu. Připomněl zásluhy sira Fredericka Bantinga, objevitele léčebných účinků inzulinu. V roce 1922, tedy před devadesáti lety, aplikoval inzulin poprvé pacientovi, byl to čtrnáctiletý hoch. A dnes?

Kdyby se inzulin přestal vyrábět, kdyby jako lék zmizel ze světa, kdyby nebyl lidem dostupný, do týdne by v naší zemi zemřelo sedmdesát tisíc lidí, řekl pan profesor. Prostě a jednoduše by umřeli. Další desetitisíce by následovaly, ale těch sedmdesát tisíc by umřelo takříkajíc hned.

Sedmdesát tisíc, to je více méně počet obyvatel města Mostu, novorozeňaty počínaje a vetchými seniory konče. Jen si představte, že by najednou velké a významné město, jako je Most, bylo bez lidí. Nikde ani živáčka, jen na chodnících a v bytech...

Nebudu to rozvádět. Organizátoři soutěže mě ponoukali, abych taky něco napsal, abych přispěl mimo soutěž. Měl jsem dost rozumu na to, abych zdvořile poděkoval, a když jsem pak zaslané povídky četl, blahořečil jsem si za rozumné a prozíravé odmítnutí. Texty jsme měli bodovat od jedné do deseti. Bodoval jsem od pěti do deseti a Rudolf asi taky tak nějak. Ona i ta nejprostší povídka byla založená na skutečném prožitku. Zpráva ze světa nevyrovnané hladiny cukru. Je to svět, do něhož má vstup jen ten, komu v těle začne haprovat nějaký žoužel. Zdravý člověk netuší, že to v těle má. Do světa nevyrovnané hladiny nemá přístup a nechť za tu zápověď vděčí osudu a modlí se, aby při tom zůstalo.

Kdybych měl sám něco na to téma psát, asi by z toho vzešel horor nastíněný o pár řádek výš, o krutě vylidněném městě Mostu nebo nějakém jiném, s podobným počtem obyvatel. Povídka by z celkového souboru čouhala jak péro z gauče. Byla by krutá a morbidní. Z těch osmdesáti prací nebyla žádná taková. Kdyby vás ty povídky zajímaly, dají se stáhnout v podobě e-knihy na webové stránce diabetiků www.rok1.cz. Taky jsou tam fantazie, jako je Zpověď vlkodlaka od Jiřího Kostrby. Ale ani ta není morbidní, třebaže je o vlkodlakovi, který se zpovídá. Lidé opravdu osudem zasažení se drží země, ve smyslu podstaty. Osudový zásah netřeba okrašlovat pastózními barvami literárního efektu. Já si z toho porotování odnesu dojem z povídky, která nakonec v souboru e-knihy není. Napsala ji Lucie Huková a jmenuje se Bylo mi skvěle. Obsah? Bylo jí skvěle o večírku, moc se tam bavila. No a probudila se trvale slepá.

To není literatura. To je život.

LN, 10.12.2012