Jméno Martini si zřejmě většina z nás spojuje s výtečným italským aperitivem, a jen znalci chodu katolické víry věděli, že tak se jmenuje i bývalý milánský arcibiskup, v pátek zesnulý kardinál křtěný jako Carlo Maria. Kdyby ho nezradilo zdraví, měl šanci stát se případně i papežem a kdo ví, jak by to pak s katolickou církví šlo dál – soudě podle jeho posledního novinového rozhovoru, vydaného už posmrtně. Hodnotil v něm stav své církve a prohlásil, že je 200 let oproti reálnému vývoji. Je to církev zestárlá, oplývající velkými prázdnými kostely a je třeba ji radikálně změnit v celé struktuře, papežem a biskupy počínaje. Jinak i nadále bude ztrácet věrnost a oddanost mladé generace, cituji podle zprávy z iDnesu.

Lidé to asi moc nečetli a spíš zaznamenali, že do debaty o církevních restitucích vstoupil na straně kritiků i Janek Ledecký. Václav Klaus žádá od vlády právní záruky, že nebude prolomena restituční hranice roku 1948, jinak zákon nepodepíše, to vše jako předehra k týdnu, kdy sněmovna bude opět o restitucích jednat.

V té pomyslné vřavě zanikají Martiniho varovná slova o církvi starců a prázdných kostelů, jíž ujel vlak před 200 lety. Myslel tím samozřejmě svoji církev římskokatolickou, nicméně ani ty příbuzné křesťanské církve nevypadají nijak zvlášť svěže a životaschopně.

Těžko soudit zvenčí, ale nejčilejší mi připadají mormoni, je to tři dny, co jsem potkal dva jejich misionáře, spěchali obracet lidi na víru na okraji městečka Jesenice. Jsem křtěný katolík, svou vírou "něcista", jak to charakterizuje profesor Tomáš Halík. Ve vesmíru, v němž nemáme ani mlhavou představu o podstatě osmdesáti procent jeho obsahu, víra v "něco" snad ani není víra: "něco" mimo nás prostě je, o tom nemůže být pochyb. Jenže taková víra nebo spíš "vědomí toho" se nemůže stát bází pro mravní vztah ke světu a lidem a ten je, myslím si, základ každé věrouky. Nicméně ten křestní list někde v šupleti mě k církevním otázkám váže, a tak tady čtu text pana Ledeckého a přemýšlím o tom, jak přišel kardinál Martini na těch dvě stě let, kdy vlak měl odjet z nástupiště a zanechal na perónu dav purpurových, bílých a černých prelátů.

V létě jsem byl na chorvatském ostrově Brač divákem při obřadu k příležitosti svátku Mariina nanebevstoupení. Zklamaně jsem pozoroval to formální procesí a vzpomínal na letmé návštěvy buddhistických chrámů v Číně a Thajsku, na prostou spiritualitu projevovanou, kam se podíváte,v Koreji, Laosu nebo Kambodži. Před očima jsem měl obraz toho muže, kterého jsem z dálky pozoroval, jak šel po chodníku, pak se otočil tváří ke stěně, chvilku se modlil a šel dál. Tam nemají zapotřebí žádných varování od umírajících starců. Tam nemají pocit opuštěného perónu. Tuším, že je to tím, že se nevzdálili přírodě jako my, že se z ní nevydělili, že nevnímají sami sebe jako potomky vyhnanců z ráje. Ale to je jen tušení, jako tuším, že něco je mimo dosah mého rozumu.

Ale to se, prosím, nedá reformovat ani výměnou papežů, ani nasypáním restitučních miliard.

LN, 3.9.2012