Na mém oblíbeném webu Osel.cz nedávno zveřejnil Jaroslav Petr zajímavý článek o chování ptáka, který se jmenuje terej tichomořský. Tito ptáci žijí v Pacifiku, zvláště pak na Galapágách a na ostrově Clipperton, ale byli zaznamenáni i v Kalifornském zálivu.

Tito ptáci obvykle snášejí dvě vejce, vždy v rozmezí několika dní. Pokud se vyklubají obě kuřátka, to starší vystrká mladšího sourozence z hnízda a za netečného dohledu rodičů ho tam nechá zemřít hladem a žízní. Ukázalo se, že tito ptáčkové mají v krvi neobvykle mnoho testosteronu a androgenů, tedy hormonů podporujících mimo jiné i agresivitu.

Neobvyklé chování má racionální jádro. V nehostinné krajině, v níž terejové žijí, by rodiče nedokázali uživit dva potomky. Kladou dvě vejce proto, aby to druhé zůstalo jako záloha, kdyby se prvorozenci něco stalo. Když se nic nestane, prvorozenec druhorozeného zlikviduje. Mrzuté je, že hormony agresivity jim zůstávají i v dospělosti a někteří se pak chovají doslova hnusně, jsou útoční a násilničtí i vůči mláďatům.

Tak to vidíte: není třeba budovat zvlášť odvážný oslí můstek vedoucí k lidskému rodu. O hormonech agresivity se mluví i v souvislosti s člověkem. Debatuje se o tom, zdali agresivita je podmíněna testosteronem, anebo naopak samičím hormonem progesteronem. Svoji roli hraje i hormon kortizol, který se stará o to, aby naše hladina stresu byla na rozumně nízké úrovni. Kdo má kortizolu málo, chová se agresivně.

A tak dále. Jenže, kde zůstala morálka? Kde zůstal mravní imperativ, který nás nabádá, abychom se chovali tak, aby se naše chování mohlo stát obecně platnou normou? Morálka, jak se zdá, jde stranou. Čím hlouběji věda nahlíží do člověka, tím více v něm objevuje složitě fungující mechanismus, řízený předem nastavenými popudy a spouštěcími mechanismy. Zároveň tím zbavuje jedince odpovědnosti. Stále méně se pátrá po vině ve smyslu odpovědnosti, jako se spíš zkoumá, který popud vedl k asociálnímu jednání.

Někdy tohle uvažování ústí do groteskních situací. Před časem se mi chlubil rodič, který dostal na prestižní školu svého potomka pomocí úplatku, a když potomek neprospíval, rodič se vypravil do školy, aby „jim to nandal“. A že jim to nandal!

„To je nespravedlivý, že Pepovi dáváte pětky a jiným jedničky! Dyť voni jsou nadaný, kdežto Pepa ne!“

Dnes ještě jsme schopni se tomu smát. Ale patrně nebudeme to my, kdo se směje naposled. Náhled typu „on za to nemůže, on už je takovej“ se stává mravním imperativem nové doby. Ale nebudu nad tím lamentovat. Život je změna a každá změna s sebou nese celý vějíř důsledků. Některé jsou pozitivní, jiné negativní. Ona ta morálka, která nechávala jedince vězet až po uši v jeho odpovědnosti, ta byla hodně nelítostná. Ta soudobá, zaměřená k pozorování vnitřních mechanismů, vede spíš k toleranci. Teď jde o to, zdali takto proměněná morálka zajistí lepší fungování společnosti. Aby svět byl lepší místo k životu, o to tu jde, nikoli o to, zdali je něco správné nebo nesprávné.

Takže až budete terejovi tichomořskému vyčítat, že zabil bráchu, odpoví, že ne on, Kain, ale hormony Abela zabily. A když mu namítnete, že pták zvaný terej modronohý, který též klade dvě vejce a též žije na Galapágách, nemá bratrovraždu ve zvyku, možná, že vás terej klovne mezi oči. Takové námitky do vědecky řízené mravnosti nepatří.

LN, 6.10.2008