Soukromé účty na Facebooku mám minimálně dva. Jeden jsem před lety založil ze zvědavosti, podobně jako jsem si založil Twitter, ale zapomněl jsem heslo a už nikdy jsem se k účtu nevrátil, stejně to dopadlo s mým štěbetáním na Twitteru. Možná, že někde štěbetá sám a založil si na Facebooku profil, ony tyhle automatické služby žijí vlastním životem. Druhý účet mi založila kamarádka. O něm vím, protože se mi plete do mého firemního účtu. Mám na Facebooku stránku o digitální fotografii. Čas od času se mi stane, že se v záhlaví objeví kolečko s povědomou tváří a vida, jsem to já. Soukromník se zapletl do firmy.

Říkají mi, že dělám chybu, protože kdo není na Facebooku, jako by nebyl vůbec. V poslední době zjišťuji, že o mnoho přicházím. Zvláště pak nemohu sdílet tu skvělou radost rozčilovat se nad hnusným orwellovským Facebookem, který byl zřízen proto, aby šmíroval dvě miliardy lidí a zneužíval je ke komerčním účelům.

Chudák Facebook a chudák Mark Zuckerberg. Jemu teď na hlavu všechno padá. Facebook probírá všechno, co kdo na něj vloží, ať je to slovo, obrázek nebo zvuk. Musí to probrat, aby mohl odhalit vše špatné a to potom vyřadí. Lidem vadí vše špatné a tlačí na Zuckerberga, aby to špatné nechal co nejbedlivěji vypátrat a co nejdůsledněji ničit. Zároveň jim vadí, že se někdo – nebo v tomto případě něco – hrabe v jejich soukromí, a tlačí na Zuckerberga, aby toho zatraceného šmírování sakra rychle nechal. Jsou nadšení, že mohou na Facebooku tlachat přes hranice kontinentů, a chtějí, aby jim Facebook to tlachání usnadnil. Zároveň jim vadí, že je může každý na Facebooku vypátrat, a nutí Facebook, aby se jim postaral o anonymitu.

Tohle všechno sleduju jenom zpovzdálí, a to proto, že bez hesla se ke svému účtu nemůžu dostat a když náhodou otevřu ten druhý, založený od kamarádky, je tam tolik návrhů na přátelství, že se mi z toho udělá mdlo, kolika lidem jsem neodpověděl a kolik lidí si tedy myslí, že jsem arogantní náfuka.

Jsem tedy doslova mimo a mohu v klidu přemýšlet, proč se to všechno takhle zvrtlo.

Vzpomínám si, jak kdysi firma Intel, to je ta, co vyrábí domečky pro trpaslíky obývající naše počítače, dostala nápad, že by každý procesor, tedy ten domeček, měl svoje číslo, aby se dal identifikovat. To bylo hned povyku, to bylo hned odkazů na Orwella! Intel chce šmírovat své zákazníky! Dnes by toho byl plný Facebook, tenkrát se o tom jen diskutovalo v tom primitivním sdělovacím prostředku zvaném noviny. Nápad tedy zavržen. Nejsem si jistý, zda by to něčemu prospělo, kdyby zavržen nebyl. Asi ne, nicméně byl by to aspoň pokus. Ten se ani nekonal a ve jménu svobody vznikl anonymní internet a ke všemu ještě zadarmo.

Takže tu teď máme, co tu máme. Stěžovat si můžu jenom v novinách, protože jsem zapomněl to pitomé heslo a na Facebook nesmím.

LN, 9.4.2018