Je to již drahně let. Svého času jsem zveřejnil fejeton týkající se našich domácích mazlíčků - psů. Vyslovil jsem v něm teorii o tom, jak získává vyspělá mimozemská civilizace sídlící na Alfa Centauri informace o životě naší pozemské civilizace. Inspirací k této zdánlivě fantastické konstrukci mi byla moje vlastní kokršpanělská fenka Terinka. Žila se se mnou více než deset let v dobách, v nichž jsem ještě se zájmem sledoval Televizní noviny a nedělní duely politiků u Černého, Moravce a jiných. Ve zmíněném fejetonu jsem uvedl, že ona mimozemská civilizace nás sleduje tím, že v našich psích mazlíčcích jsou umístěny čipy, které vysílají signály o našem chování a jednání. Má to svoji logiku. Psi v rodinách jsou téměř u všech intimních i méně intimních rodinných situací. Z tohoto hlediska o nás na Alfa Centauri musí vědět všechno.

Jenže od doby zveřejnění předmětného fejetonu se mi začalo zdát, že se místní psi v mém okolí na mě dívají nějak jinak. Tak trochu nepřátelsky. Jako by cítili, že jsem odhalil jejich identitu. Pochopitelně, že jsem si ta jejich dívání vsugerovával. A moje Terinka?

Lehala si stále nedaleko televize tak, aby měla přehled nad tím, jak se tvářím či jak případně reaguji. Po skončení uvedených pořadů odcházela do svých komnat, když předtím na mě vrhla pohled, který značil (dnes už to vím) nesouhlasné pohrdání. Od doby, kdy odešla do psího nebe, nebo spíše na Alfa Centauri, se na televizi nedívám, noviny mimo pátečních a sobotních LN nekupuji a nečtu. Od té doby se také značně zlepšilo mé duševní zdraví.

Nakonec jsme s mojí ženou dospěli k závěru, že by v naší domácnosti nějaký další pes, nebo spíše psík, neškodil. A tak jsme si počátkem roku pořídili štěně malého knírače. Pojmenovali jsme ho Ben, jakkoli měl mít podle nějaké hierarchie psích rodokmenů jméno začínající na L.

S Benem jsme se skamarádili okamžitě. Jako každé štěně (nebo každý pes?) vyžaduje po návratu z procházky provádění jistých hrátek. Koulení míčků, vyskakování na hračky na gumě a všelijaké rozebírání papírových krabiček, v nichž jsou námi uschované piškotky. Postupem času jsme přešli na jakési mužské hrátky. Na koberci jsme sehrávali fiktivní hry - uchopení mých rukou a prstů jeho mléčnými zuby a mé schopnosti se jeho snahám ubránit. Jednou po takové hře jsem nějak pochopil, že nejde jen o hru. Ben mi nějak (nevím jak) sdělil, že mě jeho nadřízení z Alfa Centauri se zájmem sledují. Čímž jsme, ležíce na koberci v mé pracovně, navázali jakýsi mimozemský kontakt.

Pochopitelně, že mě zajímalo, jestli je on sám jakýmsi vyslancem oné civilizace. Potvrdil to způsobem zvláštním. Mlčel. Posléze jsem se ho zeptal (abychom si rozuměli, šlo o mimoslovní vnímání), jestli i on má pověření nás sledovat. To mi potvrdil opět mlčením, aniž by dal najevo nějaký nesouhlas. Neodolal jsem a zeptal jsem se na datum posledního hlášení všech psích agentů z oblasti, v níž leží dnešní Česká republika. Jeho odpověď, které jsem doufám dobře rozuměl, byla velice tristní. Označil mi datum 11. dubna 1913.

Byl jsem z toho šokován. To celých sto let naše země, ležící uprostřed Evropy, mimozemšťany nezajímala? Ben se na mě díval, jako by chtěl říci, že se nic nezměnilo. Jak to, chtělo se mi volat. Československo, válka, další Československo, socialismus, Listopad... Ben se tvářil, jako by se ho to netýkalo.

Tak jsem na to šel od lesa. Co se stalo 11. dubna 1911? Trvalo mi to, ale nakonec jsem na to přišel a pochopil vše.

V roce 1905 se spojila Masarykova realistická strana s Hainovými pokrokáři a vytvořili Národní stranu pokrokovou, pozdější Národní demokracii. Třiašedesátiletý profesor Masaryk pronesl právě 11. dubna 1913 na schůzi politického klubu strany pokrokové delší projev. Tato schůze se totiž zabývala přípravou doplňovacích voleb pražských obecních starších a při té příležitosti Masaryk hovořil o poměrech na pražské radnici, kde je podle jeho poznatků „asi deset zlodějů, které je nutno odstranit“.

Pražská radnice na toto obvinění reagovala stejně, jako reagují naši politici dnes. Podala na autora výroku trestní oznámení.

Inu, a jestli se u nás od té doby nic nezměnilo, nedivím se, že zatím mimozemskou civilizaci na Alfa Centauri nezajímáme. Avšak své psí agenty nasazují dále. Co kdyby se něco změnilo a my se začali bát. Krást.

Ben sedí a jen přivírá oči. Kdyby neměl tu vousatou kníračí bradu, myslel bych si, že se mi (nám) vysmívá. Ovšem, co je nějakým mimozemšťanům do naší země. Jinými slovy, jak říkal soudruh Stalin, kterého nedávno citoval náš pan prezident. „Kdo bude svůj smrdutý čenich strkat do naší zahrádky, tak po něm dostane.“

Našeho Beníka prosím, ale vynechte.