Vážená paní Kaslová,

ráda bych se Vám omluvila za výroky českého prezidenta Zemana o Vašem dědečkovi. Jako každý, kdo aspoň letmo sleduje zpravodajství, vím, že soud definitivně rozhodl, že se za prezidenta má omluvit „stát“, nejspíš ústy ministerstva financí. Myslím si však, že nejdůležitější součástí demokratického státu je občan, a proto se Vám omlouvám já. Myslím, že jako občan jsem i já odpovědná za to, co můj stát činí, a chci tímto způsobem té odpovědnosti dostát.

Samozřejmě nemohu mluvit za všechny občany, jsem pouhý „samozvanec“, ale snad mě chápete. (Podobně jsem se – rovněž za výroky českého prezidenta, ale za jiné – omluvila před několika málo lety na východní Ukrajině.) Mohu Vám ale sdělit, že neznám nikoho, kdo by souhlasil s tím, jak absurdně Miloš Zeman posoudil Vašeho dědečka Ferdinanda Peroutku. Pokládám – patrně podobně jako většina lidí, kteří se obtěžovali něco se o věci dozvědět – Ferdinanda Peroutku za vzácného muže, za jednoho z nejpřednějších českých žurnalistů a intelektuálů své doby. I když bych měla podotknout, že bych ve sporu, který měl v exilu s Pavlem Tigridem, stála na Tigridově straně. To, že mám dnes na některé věci jiný názor, než jaký měl v tehdejší době Ferdinand Peroutka, vůbec neznamená, že si ho nevážím: soudím, že demokracie je právě takový systém, který nám umožňuje myslet si o různých věcech každý něco jiného, ale zachovat si vzájemnou úctu. Ve světě, kde si měli všichni povinně myslet totéž, jsem žila – podobně jako Vy – desítky let, dobře vím, že nátlak na takovou „jednomyslnost“ vede jen ke lhaní, předstírání a pokrytectví.

Dobře vím, že má omluva není tím, oč jste u soudu usilovala, ale naši spoluobčané zvolili do čela státu muže, který prostě není schopen veřejně uznat svůj omyl, a ústavní uspořádání naší země je takové, že ho k tomu nelze ani soudně donutit. Pochopitelně nelze Miloše Zemana (ani nikoho jiného) donutit k tomu, aby si vážil někoho, o kom smýšlí špatně a kým pohrdá. Běžného občana lze – v krajním případě i soudně – přimět alespoň k tomu, aby vážil své veřejné výroky a ověřil si, zda nelže. Prezidenta nikoli.

Vždycky mě mrzí, když se ve veřejném prostoru setkám s pomluvami, lhaním a osočováním toho, s kým případný mluvčí nesouhlasí. O to víc mě to mrzí, jde-li o člověka, který dávno nežije, a tudíž se nemůže bránit. Tento případ má však i určitou lepší stránku: možná se během celého toho vleklého sporu našlo pár lidí, kteří se začali zajímat o to, jak to s Ferdinandem Peroutkou vlastně bylo, protože o něm do té doby nic (nebo skoro nic) nevěděli. A opravdu by mě velice překvapilo, kdyby po seznámení s okolnostmi Peroutkova života a aspoň s útržkem jeho skvělé tvorby dospěli k jinému názoru než já: totiž, že to byl vzácný, čestný člověk a velký vzdělanec, jakých naše země měla málo. A tak Vás prosím, abyste přijala mou omluvu, jakkoli mě k ní neodsoudil soud.

LN, 10.7.2020