Model forda a model šlágru jsou stejného rázu, napsal v půlce minulého století Theodor Adorno, jenže od té doby věcí stejného rázu přibylo.

Města od padesátých let jsou plná paneláků, od šedesátých let všichni nosí džínsy, od sedmdesátých let je naše civilizace plná supermarketů, od devadesátých let patří všechny tyto hypermarkety jen několika nadnárodním firmám, které nabízejí skoro stejné zboží, auta jsou si až na výjimky čím dál podobnější, většina výrobků produkuje levná Čína a v XXI. století už často v Evropě člověk ani nepozná, že přejel hranice do jiné země: města, krajiny i lidé si jsou stále podobnější.

Estetickou pravdu převálcoval jednoduchý nablýskaný byznys. Masová kultura je nenašminkovaná šminka, jejíž každý výrobek předem počítá s vykalkulovaným účinkem. Je produktem aparátu, nikoliv jedné konkrétní firmy a konkrétního tvůrce.

A podobně je to i s politikou: každý politik je produktem spin doctorů, imagemakerů, poradců, stranického aparátu, reklamních agentur a ti všichni se řídí průzkumy veřejných mínění. Individuum hraje stále menší roli.

Skuteční politici, reportéři, umělci a impresáriové se tolerují jako komické relikty minulého století. Z kulturního zboží a dnes i z politiky jsou dějiny vypuzeny. Historie sama se stává kostýmem podobně jako individuum.

Vytváří se umělé a falešné prostředí všeobecného smíření. Skoro všichni se mohou stejně oblékat a jezdit stejnými auty. Každá negativní kritika je přehlušena totální převahou špatného vkusu, zaniká v hlomozu reklamního provozu. Smrt je v tomto provozu pociťována jako něco nepatřičného: byla vytěsněna ze života, umírá se v anonymitě nemocnice. Smrt patří jen do zpráv, kde se o ní hovoří mezi reklamou na auto a prací prášek.

Masová kultura zlikvidovala každý skutečný konflikt či smutek a nahrazuje ho banálními pseudokonflikty, které se na nás valí z médií.

Už ani ve většině lokálů není možné vést dialog, protože ho přehlušuje hudba jako demonstrace vítězství masové kultury nad každou rozpravou.

Digesty pro studenty před maturitou zase odnaučují děti číst stejně jako průměrné filmy a průměrné televizní pořady, jichž je většina, ničí konzumenty a dokonce se chlubí tím, že se podobají úspěšnému vzoru, místo aby je překryly a byly lepšími.

Tak zvané umění se proměnilo v zábavu, která má zabít čas marného čekání na změnu k lepšímu. Nejvíc poškozené jsou pak naše mozky: jsou také stejného rázu. Už se neumíme chovat autenticky, ale jen si nasazujeme kulturní masky, které od nás společnost vyžaduje, aniž si to uvědomujeme. Monopol podprůměru se vysmívá všemu opravdovému, stírá hranice mezi obrazem a skutečností.

Chováme se stejně jako matka, která na repliku kolegyně: Vy ale máte hezkou holčičku, odpoví: Copak to, teprve kdybych vám ji ukázala na fotografii, tak byste viděla, jak je krásná!