Na co jiného než na demokracii jsem mohl myslet v sobotu ráno, když jsem vešel do volební síně. Bydlím v obci Zvole, patnáct set obyvatel. Obecní úřad máme v malém domku v uličce bokem k silnici do Vraného. U dlouhého stolu seděla komise, v čele seděl pan starosta. Plenta, urna, bedna na odkládání neupotřebených lístků. Zapsali si mě do seznamu, šel jsem za plentu a štrachal v obálce, abych našel ten lístek, který pokládám za správný.

Myšlenkami jsem byl u těch lidí u dlouhého stolu. Každý má jinou hlavu, jiné názory, jiné preference. Věnovali volný čas na volby. Ve dvě odpoledne zavřou dveře do obecního úřadu, otevřou urnu, začnou počítat lístky a preferenční hlasy a až budou hotovi, pošlou hlášení do organizačního patra výš. Pak půjdou domů. Činnost všední, neheroická. Žádné bití v hruď, žádné rozevláté prapory. Všednost dne, kdy je volič pánem. Ještě než jsem lístek strčil do škvíry v urně, jsem věděl, že až budu psát tohle Poslední slovo, začnu poděkováním lidem ve volebních komisích, po celé zemi. Bez nich by ta demokracie nebyla. Mohli by zmizet všichni Klausové a Nečasové a Sobotkové a Kalouskové a nic by se nestalo. Ale kdyby se v zemi nenašli lidé, kteří jsou ochotni se ve volném čase postarat o chod voleb, mohli bychom tu naši demokracii zabalit.

Pak se internetem začaly sypat výsledky a ukázalo se, že komunisté jsou vpředu. Získali dva kraje a jsou druhá nejsilnější strana, před občanskými demokraty. Načež se začalo ze sociálních sítí sypat: myslím na emigraci! Můj ty bože, emigrace! Co je tohle proboha za reakci?Od doby, kdy jsem politický rozum získal a bylo to hodně brzy, myslím na osmačtyřicátý rok a na to, zdali šlo komunistickému převratu zabránit. Vyptával jsem se pamětníků, rodičů především. Hodně si toho přečetl. Po těch letech vím, jak zásadně se změnila doba. Dnes se najdou lidé, připravení si sednout do volební síně a počítat hlasy. Komunisté dnes mohou získat voličské hlasy, mohou a dokázali získat hodně voličských hlasů. Ale nedokážou vybudovat tu neviditelnou armádu, připravenou na vůdcovo písknutí vyrazit do ulic. Nemají buňku v každé fabrice a v každé dílně. V osmačtyřicátém to byla masová strana s hluboce vkořeněným zázemím, dnes je to strana s momentálně početnou podporou. A to pomyšlení na emigraci? Copak je v nás tak málo kuráže, že jsme připraveni sbalit kufry při prvním zahřmění?

Nestalo se nic jiného, než že volič potrestal dvě vůdčí strany ještě víc než předešle. V posledních parlamentních volbách dal naději Věcem veřejným, tentokrát je dokonale spláchl a jako po důvěryhodném prodavači naděje sáhl po komunistech. Ze vzdoru. Určitě právě proto, že se dvacet let nezúčastnili politického života ve výkonné roli, tedy nezúčastnili se toho, co nám vedoucí strany dokázaly totálně zhnusit. I to je součást demokracie. Vyvolá to další děje, které teď budou politologové odhadovat a ono to pak dopadne úplně jinak a pak titíž politologové budou tvrdit, že to přesně tak odhadovali.

I to je demokracie.

LN, 15.10.2012