Kdykoli to okolnosti umožňují, chodíme s mou ženou Ljubou po setmění v den svatého Jana do našeho zvolského lesa pozorovat Broučky. Letos byla noc velmi teplá, vlídná a Broučci se svými lampičkami velebně proplouvali tichou architekturou borových a dubových kmenů. Mimoděk jsem naslouchal, zdali neuslyším hudbu, nějakou slavnostně radostnou, menuet nebo tak něco. To, co Broučci předváděli, spíš připomínalo obřadní tanec. Každý rok, kdykoli to okolnosti umožňují, do lesa za Broučky večer 24. června chodíme. Je to pro nás tradice trvající deset let, co v obci Zvole bydlíme. Předtím tam ti Broučci tančili určitě také, pro svůj užitek i pro potěchu jiných očí. Tančili, když vzniklo Československo a když Windischgrätz bombardoval Prahu. Věčný tanec, vždy čtyřiadvacátého, plus minus nějakou tu dobu před a po. Broučci tančí a dějiny jdou kolem.

Toho dne prošly daleko a nedaleko. Ráno jsem si zapnul mobil, abych se podíval na zprávy, jak to dopadlo v Británii, zcela přesvědčen, že to bude 52 ku 48 pro Remain, a ono to bylo 52 ku 48 pro Leave. Po celý den se o tom pak debatovalo v médiích a řeč přišla i na Entropu Davida Černého. Před sedmi lety visela v Bruselu šestnáctimetrová plastika ve tvaru vylamovacího rámečku se symbolickými logotypy jednotlivých zemí Unie. Francie tam byla zakrytá transparentem STÁVKA, Holandsko se potápělo, jen věžičky minaretů čouhaly, Slovensko bylo přepásané uherskou trikolorou... a Británie byla vylomená. Nebyla v rámečku. Ten obraz byl příšerně přesný a musel jsem na něj vzpomenout, když Broučci tančili nočním lesem ve svém houpavém rytmu.

Bylo těžké se dívat na Broučky a nemyslet na to, co všechno může brexit znamenat. A taky na to, jak se to mohlo stát. Začal jsem od sebe. Za asistence Broučků jsem zpytoval svůj postoj k celé věci. Od chvíle, kdy to začalo být aktuální, jsem podporoval naše členství v evropské instituci a podporuji je i teď. Bude třeba je bránit, o tom nepochybuji. Bude to ale těžší, než to bylo před těmi dvaceti lety. Sdílel jsem tehdy představu, že společenství bude řešit zásadní kontinentální úkoly. Představoval jsem si, že vzniknou impozantní infrastrukturní projekty, hovořilo se o dálnici ze Stockholmu do Istanbulu, o unifikaci železniční sítě, aby bylo možno vyslat z Madridu vlak do Tallinnu s jednou lokomotivou a jedním týmem železničářů. Myšlenka společné armády mi připadala velmi rozumná.

Hodně se teď mluví o institucích Unie a jejich reformách nebo nereformách. Spíš by se mělo mluvit o tom, jaké jsou cíle a čeho mají dosáhnout. Hovoří se o evropských hodnotách. Já je vždy vnímal jako schopnost pracovat, jako spolehlivost, efektivitu a výkon. Jenže bohužel se výkon řadí mezi sprostá slova. Broučci si svůj výkon drží. Proto jsou tu od počátku věků a zůstanou, i když my nebudeme.

LN, 27.6.2016