Neumím bruslit, jsem tedy plně kompetentní společně s davy hospodských expertů komentovat neúspěch našich hokejových olympioniků.

Při venčení psa procházím občas i sídlištěm a kolem jedné školy. Lidi, nevíte, kde jsou ty skupinky kluků, které za mého dětství proháněly levnými hokejkami jen tak „nasucho“ tenisák po hliněných nebo asfaltových pláccích? Branky byly ze dvou školních tašek nebo ze stavebních palet, které se po sídlištích válely. Tady vidím jednu z příčin stavu našeho hokeje. Jen mne utěšuje, že podobně liduprázdno na vhodných pláccích bude asi po celé Evropě.

Dalším malérem může být nepropojení generací. Sledovat hokej v televizi se v posledních letech sluší zejména v hospodách, výjimečně i na náměstích. Kdo si dnes pustí televizi doma, aby se mohl dívat táta se synem? Ještě dávno před tím, než jsem nastoupil do první třídy, napsal jsem u televize při hokeji své první slovo v životě: NEDOMANSKÝ (pamětníci pamatují). Národ se prostě díval na hokej jinak, což ovšem má i druhou tvář: ten hokej za něco stál, navíc ta možnost - „nandat to Rusákům“, nebo porazit Kanadu! Já vím, zrovna na téhle olympiádě se nehrálo v příliš příznivých časech, ale to v Naganu blahé paměti také ne a navíc tu mluvím o hokejových přenosech obecně.

A poslední problém vidím v analogii situace, kdy jsme se na vojně učili poznávat letadla a tanky celého NATO (pro nepamětníky: to byl tehdy nepřítel), ale nikdo z nás netušil, jakou techniku používá naše slavná a nepřemožitelná Varšavská smlouva. Tuzemské hokejové soutěže se staly spíše odrazovým můstkem do NHL, KHL, Bundesligy a čert ví kam ještě. To je ta meta, za kterou se ženou naši hráči už od „hokejových plenek“. Až jednou Vatikán postaví hokejový stadion, budou chtít čeští hokejisté kvůli penězům i tam. Jeden názor říká: dobře, že hrají v zahraničí, alespoň dokonale okouknou hráče našich soupeřů. Jenže háček tkví v tom, že Češi v USA budou znát jenom finty, jak proti Američanům. Ani si nečichnou ke hře Švýcarů, Finů nebo Rusů - stejně jako ti, kteří zůstali doma. A co je ještě horší: jim chybějí dlouhé měsíce ligových zápasů, ve kterých by hráli se svými reprezentačními spoluhráči a také proti některým z nich. Během soustředění je nestačí poznat. Jak jinak se v této týmové hře sehrát, než znát se ze zápasů?

Ale možná to vidím úplně špatně. Tak zkrátka naši olympijští hokejisté nejsou mezi osmi nejlepšími, no a co? A hokejová tradice? Co s ní? Vždyť už ani ty sirky nevyrábíme tradičně v Sušici, a zbořil se svět? Já vím, nebijte mě, já už nebudu takhle blbě provokovat...