Mým vnoučatům, snad jednou, o starých vzpomínkách na pomalu vařené žáby

Zatímco povolení něčeho občanům skrze přijímané zákony sloužilo lidem jako zdroj uspokojení, přestali se úplně nezabývat tím, co a proč se vlastně stalo, že jim to povolované mohli předtím vůbec zakázat. Tak tomuhle jsme tehdy, děti, říkali efekt pomalu vařené žáby.

Podle jedné teorie vznikl stát na popud jeho budoucích občanů, aby je chránil. Podle jiné si jeho vznik prosadili prevíti, aby legalizovali ty činnosti proti ostatním, které by jinak byly považovány za nemorální a hodné násilného odporu. A tak se staly zákonem a ten byl svatý. Kde prevítům předtím pomáhala brutální fyzická síla, začala nyní pomáhat síla státního odznaku. Násilí proti lidem, pozor na to, děti, má hodně podob. Zatímco to fyzické bylo čitelné a věděli jste, kdo proti vám stál, násilí státní moci skrze odebírání a přidělování práv bylo anonymní a sdílené. O to horší, když síla odznaku si začala přisvojovat stále více pravomocí nad ostatními. Více, než předchozí brutální síla fyzická.

Občas jsem se ptal lidí kolem sebe, zda měli pocit, že je tehdejší paternalistický sociální stát před něčím opravdu chránil. Kdy je naposledy, když už si tu službu platili, ochránila policie a jak konkrétně. Ne co si o sobě policie napsala a nechala zveřejnit, ale jak jim samotným konkrétně pomohla. Kdy a jak je naposledy ochránila jejich armáda nebo čím jim zvolení politici tehdy usnadnili každodenní život v rodině, v práci, v podnikání. Ne co si o sobě napsali a natočili skrze státní televizi, které jsme tehdy říkali veřejnoprávní, a nechali zveřejnit, ale jak jim samotným konkrétně pomohli. To ticho, které po dlouhém přemýšlení a hledání příkladů z reálných životů každého zvlášť pokaždé nastávalo, bylo zdrcující.

Lidé mívali od přírody své individuální svobody a tam, kde na něco nestačili a shodli se, že by bylo dobré se spojit, se spojili a svěřili část svých osobních svobod ve prospěch celku. Dobrovolně. Co to bylo? To bylo rozhodnutí, které člověk dělal proto, že chtěl, ne proto, že mu to stát pod sankcí přikázal udělat. Nevím, kdy přesně se to přihodilo, ale přes všechny ty Ústavy a Listiny, skrze které si tehdejší elita nakonec jen hrála na zdánlivě nezcizitelné občanské svobody pro všechny, tu byl najednou stát ne nepodobný hydře. Té, které vyrostou dvě hlavy v místě, kde jste usekli jednu. Stát, který snad kdysi patřil lidem, kterému ale najednou lidé patřili a který místo ochrany jejich občanských práv, aby je někdo nezcizil a nezneužil, jim tato práva zcizil sám a přiděloval je a povoloval na žádost, mnohdy dokonce nenárokově. Ústava? Jo, ta platila, ale měli jsme tam takový dovětek „není-li zákonem stanoveno jinak“. A bylo, mnohokrát. Pamatuji si, že řada lidí projevovala dokonce radost a uspokojení nad tím, že z nějakého původního návrhu na omezení dalších svobod někdo něco před odhlasováním vypustil, což hned vypadalo líp. Taková jednoduchá finta, ale zabírala. Pro pár z nás to sice bylo jako projevovat radost nad tím, že přes výhrůžku zabitím či uvězněním vám jenom rozbili hubu, ale bylo nás tehdy ještě málo.

Stát měl tehdy občanské svobody chránit. Místo toho je lidem plošně zcizil a zčásti je pak, mnohdy dokonce za peníze, zpět povoloval a uděloval, přičemž tomu zjevná většina, soudě podle opakovaných výsledků voleb, dlouho fandila. Jo jo, děti, byla to tehdy, kolem roku 2015, taková divná doba…