Není doloženo, přesně kterého dubnového dne navštívili Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš cikánskou věštkyni Eriku Lakatošovou v její svatyni v Praze Na Zbořenci. Republika, kterou pomohli založit, neměla za sebou ani půl roku existence a musela bojovat doslova na všech stranách. V lednu prodělala krátkou válku s Polskem, Bavorsko padlo do rukou komunistů právě tak jako zbytek rozchváceného Uherska, jehož Maďarská republika rad chtivě hleděla na Slovensko.

Masaryk vyzvídal, jak bude Československo vypadat za sto let, ale byl zvědav i na další věci.

Věštkyně prozkoumala obsah skleněné koule: „Je mi líto, panáčku,“ upřela temné oko na Štefánika, „ale ty se nedožiješ ani konce příštího měsíce.“

„No dobře,“ pokrčil rameny ani ne čtyřicetiletý atlet kypící zdravím a spiklenecky mrkl na své druhy, „ale co naši hoši v Rusku? Kdy ti porazí bolševika?“

„Ani v tom tě nepotěším. Bolševici zvítězí, vytvoří říši rozsahem větší než carství Romanovců a budou v Československu vládnout.“

Rozhněvaný Beneš už to nechtěl poslouchat a zvedl se. Masaryk ho zadržel a naléhal na věštkyni: „Mě hlavně zajímá, jaké bude za sto let Československo.“

„Země toho jména v mé skleněné kouli není.“

„Tak dobře,“ řekl Masaryk, také vstávaje. „To stačilo. Tohle poslouchat nebudu. Říkala jste, že seance stojí pětikorunu?“

„Ještě poseďte, velkomožný pane, mám co říct. Dělají vám starosti Němci, jak vidím.“

„To ano, bojujeme s nimi na Šumavě i na Valticku, taky ve Znojmě.“

„Za sto let nebudou Němci v Čechách. Jenom jako turisté.“

Muži na sebe pohlédli a usmáli se. Vědma plácá nesmysly, ale aspoň se to dobře poslouchá. Znovu usedli a ona pokračovala.

„Vidím dva státy: Českou republiku a Slovenskou republiku.“

„Slovenskou republiku! Tak to by se mi líbilo. Kdo by v ní ale vládl?“

„No přece Slováci, vzácný pane.“

„Úplně sami a bez Maďarů ve vládě?“ ptal se Štefánik.

„Ve slovenském parlamentu Maďaři budou,“ připustila vědma. „Ale v českém žádný Němec za sto let nebude, ani ve vládě.“

„To asi všichni budou sedět na katedrách německé univerzity,“ smál se Masaryk. Ta osoba plácala opravdu zábavné nesmysly. „Němci tedy budou pryč. A co Francie? Bude držet s námi?“

„Slovensko bude platit stejnou měnou jako Francie, Německo a Itálie. Oba státy usednou za jedním stolem s celou Evropou. Stejný hlas Česko jako Francie.“

„A co armáda?“

„Spojené síly s Amerikou, Anglií, Tureckem… Za sto let bude bojovat v Afghánistánu.“

Ještě nějakou dobu poslouchali, zaplatili pak pětikorunu a odešli. Trochu se tomu smáli, ale měli o čem přemýšlet.

LN, 29.10.2018