Olympijské hry Tokio 2020 slavně skončily, ať žijí olympijské hry v Paříži v roce 2024. Přejme si, aby se taky nekonaly o rok později jako ty tokijské. Moc jsem z nich neviděl, jen kousek zahajovacího ceremoniálu. Počkal jsem si, až půjdou naši, chtěl jsem vidět, zdali jejich úbor je opravdu tak uhozený, jako mi připadal na fotkách. Všechna čest, byl. Pak už jsem se nedíval, protože bylo jasné, že nepřijde žádná super bomba. Musela by být skutečně super, aby překonala seskok královny Alžběty II. v doprovodu Jamese Bonda do hlediště zahajovacího ceremoniálu olympijských her v roce 2012. Dál jsem je nesledoval, leda to, čemu se nedalo uniknout. Začalo to skandálem kolem leteckého speciálu. Pobavil mě skoro tak, jako seskok anglické královny padákem. Rozdíl byl v tom, že seskok se předvídat nedal, kdežto s papalášskými manýry na palubě speciálu se dalo počítat na sto procent. Český papaláš se chová jako čuně a to se potvrzuje vždy a všude, odjakživa.

Naši papaláši selhali, sportovci zabodovali. Dostali jedenáct medailí, z toho čtyři zlaté, mohlo jich být pět, ne-li šest. Nejlepší výsledek v existenci samostatné České republiky, ani to mi neuniklo a mám z toho radost. Jako vždycky, když naši někde vyhrají, třeba ve sportu, o jakém jsem dosud nikdy neslyšel, a že takových přibývá.

Čímž se dostávám k podstatě věci, proč tady mluvím o něčem, do čeho mi zhola nic není. Jednu z těch uniklých zlatých měla na dosah teniska Markéta Vondroušová. Ta nakonec podlehla Belindě Bencicové. U nás doma z toho byl smutek. Moje žena Ljuba je tenisový fanoušek a tu to vysloveně vzalo. Telefonoval jsem své vnučce. Je jí patnáct, tenis hraje od dětství, aby ne, u nosu má kurty Sokola, hrával tam tenis Vlasta Burian. Ptal jsem se jí, zdali se na zápas dívala, a ona že jo. Chystal jsem se jí utěšovat smutek, ale najednou to vypadalo, že se žádný nedostavil.

„Copak jsi nefandila Vondroušové?“ ptal jsem se.

„Mně je ta Bencicová sympatičtější. Navíc líp hrála,“ povídá ona.

„Líp hrála… Ale Markéta je Češka!“

„A co má bejt?“ zněla odpověď. No a mám to. Najednou na mě promluvilo jednadvacáté století, kdežto ze mě hovořilo dvacáté, ne-li dokonce devatenácté, doba mého pradědečka Jana Neffa, který v Praze otevíral na německých Příkopech ryze český obchod. Na ceremoniál her Paříž 2024 koukat budu, jak to sluší těm našim. A co vnučka? Bude vnímat, že naši jsou naši? Když ne, tak se ten svět taky nezboří. Třeba bude i lepší.