2.5.2024 | Svátek má Zikmund


FEJETON: Mediální zauzlení

28.1.2010

Skleněný cecek, tak nazval před čtyřiceti lety Harlan Ellison televizi. Přiznávám, že z tohoto prsu nesaju informace. A displeje počítače nejsou skleněné. Ovšem můj hlavní cecek je rádio. Jak ho charakterizovat co do podstaty? Virtuální? Vlnový? Hlasový? Reproduktorový? To vše jsou hloupé nápady. Navíc nejsou podstatné. Podstatné je, co z něho vysaju.

Tak například v sobotu jsem nasál informaci zprostředkovanou mi Janem Rosákem, že lední medvědi mají tak dokonalý kožich, že je schopen zabránit jakémukoli úniku tepla. Lední medvěd není vidět termovizí. To mě nadchlo. Vidění v infračervené části spektra, to je něco, co miluje nejeden scifista. Takhle se díval Terminátor, umí to i Predátor a dovedou to i vojáci a policajti a šmíráci na Petříně, když po křovinách sledují párečky. No vidíte, a na ledního medvěda by byl i ten Predátor krátký.

Tahle informace patří do skupiny informací neužitečných. Zapadla mi do hlavy a jsem si jist, že hned tak někdy nevypadne, pokud vůbec někdy. Tatínek si mi stěžoval, že nosí v hlavě název filmové série, která se jmenovala Tih Minh.

„Chápeš to? Taková pitomost,“ láteřil. „Celý život nosím v hlavě Tih Minh.“

No jo, jenže on aspoň Tih Minh viděl. Ve Wikipedii jsem se dozvěděl, že je to francouzský filmový seriál z roku 1918. To bylo tatínkovi devět, zemřel v roce 1983, takže Tih Minh nosil pětašedesát let v hlavě. Mně mohlo být tak deset, když mi o Tih Minh pověděl. Takže nosím v hlavě neužitečnou informaci pětapadesát let a trnu při pomyšlení, že některý ze čtenářů tohoto fejetonu, tím hůř, když bude věku mladého, si přečte o Tih Minh a též si Tih Minh zanese do paměti jako nějaký virus.

Jak se v tom vyznat, jak se naučit rozlišovat užitečné a neužitečné informace? Možná že je třeba začít u otázky, jak je to s médii. Vypozoroval jsem jednu zajímavou skutečnost: když se v kterémkoli médiu dočtu nebo doslechnu něco, o čem bezpečně vím, jak to je, protože to znám ze zkušenosti, je to vždycky pitomost. Vůbec by mě nepřekvapilo, že kdybych se vypravil do severních polárních končin vybavený termovizí, že bych na obrazovce spatřil ledního medvěda jak vymalovaného. Tih Minh existuje, ale o něm (o ní, jde o dámu, hrála ji Mary Harald) mi řekl tatínek, nemám tu informaci z médií. Vy ano a vůbec se nebudu hněvat, když zapochybujete o věrohodnosti informace o Tih Minh.

Já dokonce vím, proč jsou média tak nespolehlivá a proč zveřejňují tolik nesmyslů. Je to křížová výprava dětí, řečeno v přeneseném slova smyslu. Platy jsou tam tak bídné, že prudce klesá průměrný věk novinářů. S průměrným věkem zároveň klesá i jejich zkušenost a roste sklon k lajdáctví, tím spíš, že jim na jedné straně ukrajují platy, ale přidávají úkoly.

No a čím je tohle vyvoláno, proč je toto možné, jak nastartoval tento proces, z něhož, jak se zdá, není hned tak úniku?

Je to tím, že lidé v dostatečném počtu se zas tak moc nestarají o seriózní a podložené a doložené informace a baví je ptákoviny, jako že lední medvěd není vidět v termovizi.

LN, 25.1.2010