Osmého března jsme měly schůzku Dámského klubu, a když jsme se rozcházely, popřála nám J., abychom si užily Mezinárodní den žen. Nebylo to už aktuální, zbývaly z toho dne jen dvě hodiny, na velké užívání to už moc nebylo, ale nasadilo mi to brouka do hlavy. Za celý večer nepadlo o dni žen ani slovo, měly jsme zajímavější témata, ale je fakt, že když jsme si ten termín domlouvaly, pochechtávaly jsme se, že to tentokrát vyšlo na MDŽ a že se to docela hodí.

Jsem z toho svátku, přiznám, dosti rozpačitá, zažila jsem ho mockrát jako podivný a pokrytecký státní svátek – ve škole nás nabádali, abychom mamince koupili kytičku, což bylo absurdní: v naší třídě nebylo v padesátých letech moc dětí, které by měly nějaké kapesné, a navíc nám vykládali nějaké politické řeči o boji žen za svobodu a socialismus, znělo mi to jako falešná hudba z jiné planety, která naše školní hodiny provázela pod různými záminkami dost často.

Já vím, že v řadě zemí ženy v ten den demonstrují za různé věci, na které jistě mají právo, rozhodně si nemyslím, že mají ženy za stejnou práci brát méně než muži ani že mají být omezovány v něčem, v čem muži omezováni nejsou. Jen jsou mi oficiální kampaně a oslavy protivné – žila jsem prostě moc dlouho v komunismu a nějak se ne a nemůžu naučit je brát úplně vážně.

Když si před pár dny pustil polský europoslanec Janusz Korwin- -Mikke pusu na špacír a prohlásil, že ženy mají mít nižší platy, neb jsou menší, slabší a méně inteligentní, dost mě to pobavilo. Vždycky jsem si myslela, že se platy vyplácejí za odvedenou práci, a nikoli za rozměry, fyzickou sílu či výšku IQ, ale Korwin-Mikke byl vždycky výstřední a na provokativní výroky si potrpí, takže jsem se ani nedivila. Ostatně jeho provokace padají na úrodnou půdu, jinak by ho přece nikdo nevolil. Spíš mě překvapilo, že je někdo kvůli jeho prostořekosti ochoten sbírat podpisy za zrušení jeho europoslaneckých práv. Představa, že by poslanec jakéhokoliv sboru měl přestat být poslancem kvůli tomu, že pronese nějakou pitomost, mě vysloveně rozveselila: pitomých výroků může každý v záznamech z jednání obou komor českého parlamentu najít tolik... Jenže zvolený zástupce lidu může, pokud je mi známo, hlásat na půdě zákonodárného sboru, co uzná za vhodné, a nesmí za to být postihován, v tom přece tkví jedno z kouzel zastupitelské demokracie.

Možná se za tím ale skrývá hlubší problém: které hodnoty jsou vyšší a které musejí ustoupit? V tomto případě – je podstatnější rovnost mužů a žen, anebo principy zastupitelské demokracie? Co se smí a nesmí říkat? S čím se musí souhlasit a co je dovoleno napadat a zesměšňovat? Slušný člověk přece nepotřebuje žádný kodex politické korektnosti ani Orwellovu myšlenkovou policii, aby věděl, že nemá lidi urážet, natožpak celé skupiny. Ale svět se mění, mnohé z toho, co bylo dřív běžné, už nejen není běžné, ale ani slušné – a hlavně: je většina lidí slušná?

LN, 10.3.2017