23.9.2019 | Svátek má Berta


FEJETON: Kouzlo okresek

13.6.2015

Jsem vlastníkem automobilu a ačkoliv mě mé vedlejší zaměstnání nutí občas vyjet, moc toho nenajezdím a když, tak většinou v nejbližším okolí a do několika nejbližších měst. Těch pár delších jízd, které v rámci rodiny celkem pravidelně podnikáme, už mám za ty roky v krvi, takže je absolvují zcela automaticky. Z těchto důvodů jsem si nekoupil dálniční známku ani navigaci GPS

Občas se ale stane, že se potřebuji mimo známý okruh dostat, a to třeba i přes několik okresů. Mám tyto příležitosti docela rád. Česká krajina je pěkná všude, zvláště když je zpestřená zalesněnými kopečky, rybníky nebo malebnými údolími, a vůbec mi nevadí, že nemohu využít často přímější a rychlejší trasy po dálnicích a rychlostních silnicích. Trasu si najdu na silniční mapě, poznačím si několik významnějších obcí a pokud je mohu využít, tak i čísla silnic druhé třídy. Jsem tedy připraven a mohu vyrazit.

Prvních pár desítek kilometrů je v pohodě. Jedu známou krajinou a jsem přesvědčen, že mě nemůže nic zaskočit. Jenže! Vjedu do třetí „etapové“ obce a marně hledám ukazatel směřující k té další. Nevadí. Poradím se s mapou a vyrazím. Po pár kilometrech dojedu na křižovatku. Jeden směr ukazuje, že do Boubelaté Lhoty jsou tři kilometry a do Hubené Lhoty dva. Etapová obec zmíněná není. Pokud je jedna ze silnic na pohled širší a třeba opatřená bílými čarami, dám se po ní. Pokud vypadají stejně, je tu problém. Můžu sice nahlédnout do mapy, ale to by mě zdrželo. Volím tedy tu Boubelatou, abych po šesti kilometrech na další křižovatce zjistil, že do té Hubené jsou opět dva kilometry. Vydám se tedy tam, abych dojel po čtyřech kilometrech opět na tu první křižovatku. Nezbývá se tedy vrátit a ejhle, v další obci mě ukazatel informuje, že do etapové obce je to jen pět kilometrů. Za úspěch považuji, když se mi tyto okružní jízdy povedou, podle délky cesty, nanejvýš ve dvou případech.

Řeknete – troubo, opatři si navigaci a máš po problémech. Děkuji, nechci. Uznávám sice její užitečnost, ale jaksi by mě chyběla ta romantika toho bloudění a poznávání neznámého. I když ani navigace překvapení nevylučuje.

Sám ji nemám, ale párkrát jsem se svezl s někým, kdo ji měl a spoléhal na ni. Jedna z prvních takových cest vedla do Prahy. Prahu sice podrobně neznám, ale dokáži se v ní orientovat a i když mě občas zamotá hlavu systém jednosměrek a příkazových směrovek, kam chci, tam dojedu. Řidič měl zapnutou navigaci, já zase znal kratší cestu. Navigace ukazovala na sice delší, ale zdánlivě rychlejší trasu po okruhu, já volil méně rušné ulice. Navigace naříkala, stále se nás snažila usměrnit, až ji řidič vypnul. Dal na mě a u cíle jsme byli za dvacet minut. Protože to bylo v době ranní špičky, sám uznal, že po okruhu by to trvalo alespoň hodinu.

Podobnou zkušenost mám i mimo Prahu. Jeli jsme se zapnutou navigací celkem v pohodě, až se před námi objevila silniční uzávěra s označenou objížďkou, a ne malou. Nezbývalo než se podřídit, ale vysvětlujte to navigaci. Objížďka byla značená dobře, dojeli jsme, kam jsme chtěli, ale navigaci jsme vypnout museli. A to jsou ještě známé i případy, že programátor vložil do navigace úseky silnic, které již měly být hotové, ale nebyly a navigace naváděla do polí.

Takže mapu nebo navigaci? Já se držím mapy, ale vy se rozhodujte samozřejmě po svém.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.