FEJETON: Kočár do Vídně
Od 21. prosince 2007 vstupujeme my, „Jiná Evropa“, do Evropy. Vrací se údajně výhody Rakouska-Uherska, třebaže dle výzkumů veřejné mínky mnoho regionálních zápaďáků, Rakušanů, nemělo o nějakém vstupu ani páru. Tři čtvrtiny z osmimilionového těla austrijáka nemají „co slavit“, což přijal za své dolnorakouský hejtman, když nechal juchajícího jihomoravského kolegu Juránka čekat marně. Obdobně jednal ministr vnitra stejné příslušnosti, neboť pospíchal na setkání zneklidněných soukmenovců. Press Ostmarky, prý první oběti nacismu – oběti bez denacifikace - zašel ve sváteční valčíkové euforii ještě dál: „Vzhůru k obnově středoevropského kulturního prostoru!“
Začínám tím, že jdu na Cikánského barona proloženého výzvou k schengenskému valčíku… Kočár do Vídně patří královsky fungující konkurenci Student Agency. Dva dny před populistickým řezáním hraničních závor nepotkáváme zlosynné české partyzány, Žlutý je dobrý po myšlenou čáru mezi státy. Odtamtud je ale zřejmo, že motorová ekvipáž nás do Evropy zatím neveze, neboť český hraničář přesně ví, kolikátého je. Pěkně bez pardonu poklonkuje mladou ženu bez dokladů ven. Vysedáme u Pratru, kde „točí se, točí kolo dokola…“.
Metropole na krásném modrém Dunaji je trvanlivá bublanina s veletucty velebných muzeí, bohatých obrazáren, město hledící dozadu, živá galerie zašlé kosmopolitní monarchie. Ve stínu Mezinárodní agentury pro atomovou energii a OPECu tu nebojácné mládí, mladá krev u stánků na levnou krásu skupuje talířky zpodobňující císařovnu Sissy. Na vývěsních štítech pekařů a cukrářů čtete, že tito dodávají do Schönbrunnu. A místní žebrák, který se vede s malinkou Asiatkou navlečen ve staré uniformě zlatých knoflíků, otevírá živnost oslovením: „Pane doktore…“
Věrozvěste absurdity Jaroslave Hašku, agente Čeky, kolego Šolochova, G. B. Shawa, Babela, kde hranice, kde břehy hodnotově univerzálního klubu Babylon, Brány boží do ráje na zemi…?
