Traduje se, že proslulou větu „stát jsem já“ vyslovil v 17. století francouzský král Ludvík XIV. Jako řada podobných případů, také tohle asi není pravda. Kdo by však tušil, že budeme mít po staletích takového panovníka v osobě současného premiéra?

Byl zvolen nemalým procentem občanů, což beru na vědomí. Jeho politickou filiálku Agrofertu pod názvem „Hnutí ANO“ jsem nikdy nevolil. Jsem senior, takže pamatuji z dětství a mládí opakované sliby světlých zítřků, které se projevovaly jednou nedostatkem masa, jindy toaletního papíru. Ty světlé zítřky se mi vybavily, když jsem četl halasná prohlášení hnutí ANO, že bude bojovat proti korupci. Zatím to dopadá podobně jako s těmi světlými zítřky.

Ovšem nejsou teď roušky, nejsou dezinfekční prostředky. Pan premiér je všude a nikde; před časem groteskně sliboval, že roušky doveze kamkoli. To by musely být. Spíš raději kdyby vysvětlil, proč nejsou. Řekl bych ale, že to patří především do resortu ministerstva obchodu a průmyslu, tedy zařídit jejich výrobu a pak distribuci, případně nákup, což se stalo. Roušky letí z Číny. A paní ministryně nechť to vysvětluje. Nedávno jsem slyšel, že Technická univerzita v Liberci dokáže vyrábět nanotextilie schopné zachytit i viry, jen to potřebuje nějaká vládní povolení. Budou? A kdy?

Tady mne mimořádně potěšili občané, kteří zaskakují za selhání státu – jsme zemí výrobců roušek. Vyrábějí je jednotlivci (vynechávám „jednotlivkyně“, i když jich je možná víc) a různé organizace, skauti, církve, také divadelníci, kteří jinak dělají kostýmy (ano, pane prezidente, nemyslí jen na „kšeft“), a nevím, kdo ještě. Patří sem rovněž různé nevládní organizace, tak nemilé bývalému prezidentovi. Nebo na ně mění názor? Vrtím pochybovačně hlavou. K tomu vlna solidarity. V malé vsi v Podkrkonoší, kde máme chalupu, a kam v dohledné době nezamíříme, obec prostě roušky opatřila všem. U nás, ve vsi, kde bydlíme, je šije kdekdo. A dobrovolníci nabízejí pomoc seniorům.

Když se konečně, po váhání, formoval „krizový štáb“, ocitl se v jeho čele profesor Prymula. Nesporný odborník, ale neměl by to vést ministr vnitra? V krizi musí na některá omezení dohlížet policie, což je vnitro. Ostatně i armáda, takže ministerstvo obrany? A probírat to se zdravotnictvím. Ale co třeba zpráva, že senioři mají nakupovat od 10 do 12, aby to následující den bylo od 7 do 9 hodin? Nešlo to rozhodnout klidněji a rovnou?

Když před nedávnem nějaká soukromá laboratoř provedla za úplatu test na virus, se zlou se potázala. Pak se situace, zdá se, změnila a některé soukromé laboratoře dostaly vládní akreditaci. Zahlédl jsem zprávu, že jedna účtovala asi tři tisíce, jiná něco přes tisíc korun. K tomu byl dodatek, že ta třítisícová je součástí Agrofertu. Pak se hladina zpráv uzavřela, takže nevím, jak je to teď.

V každém případě zpravodajství budí dojem, že ministři, snad s výjimkou zdravotnictví, zůstávají v pozadí. Ministři bezpochyby pracují nejlépe, jak dokáží, a jejich úloha není vůbec záviděníhodná. Jsou v situaci, jakou nikdo nepamatuje a nedokáže si ji představit. Ale nakonec místo aby více hovořili oni, zasvěcení do problému svých resortů, premiér hovoří o všem a zdá se, že přinejmenším skoro o všem rozhoduje. Narážky na to, že myslí na volby, které snad budou, jsou možná na místě. Tady jsem před časem psal, že premiérova tvář na nás pravidelně vykukovala z takové velké přílohy jednoho z jeho listů, který je jednou týdně zdarma. Takže, prosím, pokud ho kritizuji, není to až teď.

Ovšem bohužel si polívčičku přihřívají i někteří zástupci opozičních stran. Možná také myslí na volby, v nichž jsou jejich vyhlídky nepříliš slibné, když se ani nedokáží dohodnout mezi sebou. Těm všem, premiérovi, který musí být všude, jakož i některým opozičníkům bych připomněl jednu ze zásad římského práva „salus populi suprema lex“, volně „blaho lidu je nejvyšší zákon“. Nemysleme na volby, ale na to, co dělat a jak to dělat. V tomto směru jsou opatření vlády na místě. Až časem se ukáže, co se dalo udělat lépe, ale to už se budou rojit generálové po bitvě.

Nemalou, vlastně z jistého hlediska klíčovou roli, mají media. Nejsou v lehké situaci. Některá v minulosti žila ze senzací, což jsem viděl při cestování veřejnou dopravou. Občas jsem si početl – jsem dalekozraký. Ale co ostatní media? Z hlediska zpravodajství je situace ošidná. Je jasné, že všichni čekají, kdy bude lék, ne-li dokonce vakcína.

Před desítkami let jsem psával krátké vědecké zprávy pro časopis Vesmír a můj tehdejší guru, redaktor Bohumil Bílek, mi občas ukazoval rukopisy nadepsané „Nový lék na rakovinu“. Ty často vyřazoval. Zdůvodňoval to tím, že titulek sice prodává, ale tohle budí mnohdy plané naděje. Ano, ty zprávy psaly nejednou o vývoji, ne však o hotové věci. Ta ostatně není hotová dodnes. Věda se navíc vyjadřuje spíš opatrně, v pojmech pravděpodobnosti. Takové zprávy, říkával mi pan redaktor, způsobují, že do redakce píší nemocní plní očekávání žádající o podrobnosti. Ty ale nebyly. Zpravodajství o vědě není právě snadné – mělo by informovat střízlivě, ale přitom dodávat naději.

Ostatně víme, že na konci tunelu je světlo. Ovšem lidský život neběží po přímé linii, má zákruty, stejně jako ten tunel, o němž ani nevíme, jak je dlouhý. Jsme na jeho začátku, světlo nevidíme, ale tušíme. Musí tam být. To je ta naděje. Výhodu mají věřící spoluobčané – vidí světlo i za všedních dnů, nejen při pandemii.