Minulý víkend jsem si užívala: byla jsem na festivalu Kino na hranici v Českém Těšíně a už po několikáté musím město a festival vychvalovat do nebe. Tentokrát jsem byla pilná, viděla jsem za dva dny šest filmů. Některé byly vynikající, ale nejlepší byly stejně večery, kdy jsem v české hospodě seděla s polskými kamarády, kteří na festival jezdí. A blaženě jsem vychutnávala, že když se člověk v zápalu diskuse obrátí na servírku omylem polsky, nijak ji to nezaskočí a přinese mu, co chtěl.

Úplně nejvíc se mi tam ale líbí, jak v Českém Těšíně i v polském Cieszyně – a to, prosím, neplatí jen pro dobu festivalu – na ulicích člověk slyší polštinu i češtinu, a kdyby zavřel oči a zapomněl, na které straně hraničního mostu právě stojí, podle řeči by to sotva poznal. Je to jedno město a Poláci běžně chodí na českou stranu na pivo do hospody, kde se ještě může kouřit, zatímco Češi si běžně zajdou přes most na druhou stranu pro něco, co české obchody neprodávají. Posledně jsem si přivezla košíček úžasných jahod, neb Polsko je jahodová velmoc, ale letos jahody ještě nebyly, jen ty, které koupíte celý rok i v Praze: odkudsi dovezené, které sice jako jahody vypadají, ale chuti moc nemají.

V Cieszyně mě překvapilo, kolik je tam obchodů s botami: i kdyby každý obyvatel Cieszyna kupoval nové boty každé tři měsíce, těžko by je vykoupili. Proč je tomu tak, to nevím, nechávám tu otázku v říši záhad – asi má každé město nějaké to tajemství. Záhadou mi ale bylo, proč je v Českém Těšíně na hlavní ulici (vede k hraničnímu mostu přes Olši, a dokonce se jmenuje Hlavní) vedle sebe sedm obchodů s alkoholem (Alkohol – Original), v nichž obsluhující Vietnamci prodávají alkohol. Cosi se mi na tom nezamlouvalo a na mysli mi vytanula alkoholová aféra, ale abych nebyla zbytečně podezřívavá, pokusila jsem se si to racionalizovat: podle jakého klíče si asi případní kupci vybírají, do kterého ze sedmi zabrousí? A jak se může sedm takřka identických obchodů vedle sebe uživit? Že by si někdo jezdil pro alkohol zrovna do Českého Těšína... A zase zvítězila podezíravost: s čímpak se tam asi obchoduje doopravdy?

Musela jsem odjet v neděli ráno před šestou, abych stihla být ve dvanáct v Praze na Štvanici na velezajímavém festivalu Svaťák. Když jsem značně utahaná vystoupila na pražském hlavním nádraží (sobotní večer byl dlouhý a nedělní vstávání krušné), potkala jsem v nádražní hale policistu značně nepříjemného vzezření se dvěma vojáky. Jejich obličeje jsem moc nezaznamenala, jen maskáčovou uniformu a pušky. Dýchla na mne odpuzující atmosféra – sice jsem už pušky i samopaly v životě viděla, ale v té nádražní hale mi mezi civilisty najednou připadaly strašně nebezpečné a nepřípadné. Zkazilo mi to náladu: nevrátila jsem se náhodou do nějakého jiného města? Kdoví, třeba si někdo při pohledu na ty zbraně připadá bezpečnější před teroristy. Můj případ to tedy ale rozhodně není...

LN, 6.5.2016