10.12.2023 | Svátek má Julie


FEJETON: Jak se stát bezdomovcem a jak jím zůstat.

17.8.2011

Nabízím příběh jedné paní, kterou já jsem poznala již jako bezdomovkyni, posedávající a pospávající v parku na lavičce, nebo šourající se od kontejneru ke kontejneru s taškami naplněnými všelijakým komunálním odpadem. Občas té paní něco dám, tu deštník, rukavice, nebo pár drobných. Nejsem sama, i ostatní kolemjdoucí jí občas v dobrém rozmaru něco darují nebo nějaký drobný peníz utrousí.

Ona paní kdysi bydlela u nějakého svého kamaráda. Žili prý spolu na psí knížku, a tak když on zemřel, dědicové jeho pozůstalosti ji vyhodili na ulici a byt vrátili do bytového fondu. Tak paní přišla o všechny své věci, taktéž o doklady i o důkazní materiál, že někam chodila do školy a někde pracovala.

Narodila se v roce 1934, tak se dá předpokládat, že pracovala celý svůj aktivní život. Je ale docela jednoduchá, a tak se neuměla a neumí v této situaci orientovat a ubránit osudu. Zůstala sama, bez příbuzných a zdá se, že i bez známých, kteří by jí pomohli získat nový občanský průkaz a důchod.

Protože jsem si získala její důvěru, dozvěděla jsem se od ní, jak se jmenuje, datum narození, dokonce i to, kde se narodila a kde pracovala. Dozvěděla jsem se od ní i to, že se již v minulosti pokoušela získat občanský průkaz na obecním úřadě, ale úřednice ji odbyla, že ji tam nikdo nezná, takže jí doklad nikdo nevystaví. Neporadila jí, co má udělat pro dobro své věci. Proč také? Úřednice je na úřadě kvůli svému platu, ne kvůli práci pro občany. Ten název „obecní“ úřad je asi nějaké nedopatření.

Co tedy dělat dále? Napsala jsem mail na PČR s dotazem, zda lze pro takovou občanku na základě údajů, které o ní vím, všechny jsem uvedla, získat zpátky identitu ztracenou i s doklady. Brzy mi přišla odpověď v tom smyslu, že třetí osobě se nic o občanech nesděluje a ať se paní obrátí na obecní úřad.

Takže jsem paní nepomohla, nevím jak. Ona na obecním úřadě nepochodila, občanský průkaz nedostane a bez něj si nemůže zažádat o důchod. Stát ušetřil důchod a ti, kterým je ušmudlaná babka v parku na obtíž, si mohou říct, že si za to může sama, a obrátit pohled jinam. Ale kdyby se stal trestný čin, tak mi bylo odpovězeno v mailu z PČR, pak by se věci daly do pohybu.

Jestli to na mě nikdo nepráskne, tak se vám svěřím. Přemýšlím o nějakém vhodném trestném činu, který by rozpohyboval společnost, aby na chvíli obrátila zraky od ubohých dětí v Somálsku k ušmudlané, jinak nekonfliktní a hodné babce, zatím slušně živené a k počasí adekvátně oblékané, u nás v parku. Hlavně jde ale i o to, aby se mně a babce zase až tak moc nestalo.

Mně se vůbec zdá, že v české společnosti jde hlavně o to, aby těm, co se jich bída souseda přímo netýká, se nic moc nestalo. Oni spustí svůj alarm, až jim začne téct do bot a skončí období lebedy v suchu za bukem. Lidi jsou pro své čisté svědomí ochotní kolikrát poslat pár stovek na účet pro občany cizích států, ale pro občany svého státu nejsou ochotni udělat ani to málo, za co jsou placeni jakožto zaměstnanci státního úřadu.

A ještě něco jsem nově zjistila, zatímco ostatní už to asi dávno vědí - je pohodlnější spícího bezdomovce obejít nebo překročit, než vymyslet, jak mu úspěšně pomoci. Za sebe mohu říci, že je to nejen pohodlnější, ale i nepoměrně schůdnější. Opravdu je méně riskantní a energeticky náročné i skočit přes tu babku salto, než najít úředníka, jemuž do kompetence spadá najít ztracenou identitu takové společností opomíjené, odmítnuté a mnohdy i opovrhované lidské bytosti, která nota bene před sametovou revolucí byla někde řádně zaměstnaná a někde bydlela.

Převzato z JanaSimonova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky (její další blog: Simonova.blog.cz)