Když jsem se minulý týden vypravovala na cestu autobusem z Amsterdamu, rozhodla jsem se, že to musím pojednat nějak konstruktivně: autobus jede strašně dlouho, a tak jsem si řekla, že se budu nejdřív dívat na film anebo na filmy, pak si budu číst, a zatím už nadejde noc a tu se budu snažit prospat.

V autobuse jsem si prohlédla nabídku filmů, ale jediný, který pro mne připadal v úvahu, byla „Casablanca“. Někteří tvrdí, že je to nejlepší film na světě. Já bych tak daleko nešla, ale mezi deset nejlepších bych ji zařadila určitě, a navíc jsem ji určitě neviděla nejmíň deset let. A tak jsem s potěšením sledovala krasavce čtyřicátých let (dneska už krasavci dávno vypadají jinak) a vžila jsem se do filmové iluze natolik, že když autobus přibrzdil, natáhla jsem před sebe ruce, abych zachytila skleničky s vínem, které by jinak už už spadly ze stolu. Docílila jsem pochopitelně jen toho, že jsem se dotkla obrazovky a film vypnula. Upřímně mě to pobavilo, ani jsem netušila, že jsem ještě schopna tak podlehnout iluzi.

Podobný pocit jsem měla, když jsem ve středu sledovala jednání sněmovny o důvěře vládě. Byla jsem – jako ostatně kdekdo – přesvědčená, že poslanci vládě důvěru nedají, že ten první pokus Andreje Babiše skončí ve slepé uličce, a tiše jsem žasla, proč tedy jednají celý dlouhý den a proč se tváří, jako by programové prohlášení brali vážně, když jsou stejně, jak tvrdí, rozhodnuti pro vládu ruku nezvednout. Připomínalo mi to nějaký zvláštní film, kde je všechno jen jakoby, nic se vlastně neděje doopravdy, to „doopravdy“ může začít teprve po tom, co tohle jednání skončí.

A pak se mandátový a imunitní výbor rozhodl šlápnout na brzdu, protože si většina jeho členů plete svou roli a chtějí si hrát na detektivy, případně i na soudce. Realita se propletla s iluzí, poslanci zvedli ruce a film se vypnul, jednání sněmovny skončilo. Pokračování příští týden. Dle mého laického soudu se na trestní stíhání kvůli Čapímu hnízdu imunita nevztahuje, Andrej Babiš přece v té době nebyl politikem, takže není důvod, aby ho sněmovna nevydala, o jeho vině nebo nevině má rozhodnout soud. Jenže v tom filmu nevystupuji…

Tak snad raději nějakou reálnou realitu: 9. ledna oslavil pětaosmdesátiny český historik Vilém Prečan. Je to můj oblíbenec, a to hlavně ze dvou důvodů. Nejvíc kvůli „Černé knize“, ve které s některými kolegy pohotově sestavil dokumentaci srpnové okupace v roce 1968. A druhý, trochu méně romantický, důvod je jeho Československé dokumentační středisko, které zřídil v exilu v Scheinfeldu a kde shromažďoval samizdaty. Oboje je práce spíš archivářská než historická, však taky jednu svou knihu napsal a nazval „V kradeném čase“, mezi uchováváním toho, co by bylo škoda ztratit. Vážím si lidí, kteří nepokládají službu jiným či celému národnímu společenství za ponižující a neodříkají se jí kvůli něčemu víc „svému“. Takže na zdraví, Viléme!

LN, 12.1.2018