Minulé úterý prošla Valným shromážděním OSN nezávazná rezoluce o hrubém národním štěstí. Zpráva o tom probleskla médii, a pokud někoho zaujala, pak asi bizarností ideje jako takové a také tím, že ji do ornice světové organizace zasela delegace Bhútánu, zajímavé země na východním úpatí Himálaje. Sám pojem je snadno pochopitelný jako odezva na pojem hrubý národní produkt. Tento HNP je úhrn výsledků lidské práce, stručně řečeno. HNP se bedlivě měří, jako když sedlák zkoumá, jak mu tloustne prase. Čekáme od HNP, že bude stoupat, a chmuříme se, když stoupá málo, nebo, ta hrůza, když se zastaví nebo začne klesat.

V roce 1972 nastoupil na trůn v Bhútánu sedmnáctiletý Džigme Singgjä Wangčhug. Právě on pomohl ideji hrubého národního štěstí na svět. Myšlenka je nepřímou kritikou konceptu hrubého národního produktu. Ten je zacílen na měřitelné hodnoty a nebere ohled na takové hodnoty, jako je životní prostředí, sociální vztahy, vzdělání a kulturní úroveň. Koncept HNŠ tedy je konceptem holistickým, zahrnujícím široké životní souvislosti.

Jakmile Valným shromážděním něco projde bez odporu, budí to pochybnosti a „OSN skeptik“ si blaženě pomlaskne nad oficiálními materiály organizace. Dozví se z nich, že referát o štěstí byl toliko ústní, takže pro příští rok bude vypracován třicetistránkový elaborát, přičemž jeho překlad do šesti hlavních jazyků OSN bude stát 52 tisíc dolarů. Tuplovaný přepočet na kalkulačce mi dal shodnou sumu, jeden překlad bude stát na naše peníze zhruba 130 tisíc korun, to je asi tak něco přes 4 tisíce za stránku. Takže už přece jenom něco víme o hrubém štěstí: dočká se ho ten, kdo bude elaborát překládat. Problémy s HNP jsem už naznačil, jsou to problémy růstu. I s pojmem HNŠ jsou problémy, souvisejí s jeho měřením. Sám bhútánský král, dokud byl ještě u moci, se pokusil zjistit, jak to s jeho poddanými je, a podnikl akci, která – jak jinak než hrubě – zastiňuje naše nedávné sčítání lidu: nechal rozdat sedmdesátistránkové dotazníky a do jejich kolonek museli Bhútánci vypovědět, jak to s jejich štěstím vlastně je. Náklady na akci zveřejněny nebyly, ale jistě že autoři byli pocitu štěstí přinejmenším nablízku.

Nicméně chraň mě bůh, že bych snad chtěl jádro ideje zlehčovat! Sám Bhútán je země velmi sympatická už proto, že se jí podařilo vyklouznout ze jha tibetského osudu a je to země svobodná a nikdo jí nevnucuje růst HNP pod hrozbou samopalů. A že peníze nejsou všechno, to je snad mimo rozumnou diskusi. Autor myšlenky HNŠ Džigme Singgjä Wangčhug se do dějin své země zapsal i dalšími rozumnými kroky, především přechodem na parlamentní systém, a jeho syn a nástupce v roli osvíceného monarchy pokračuje. Jen s tím počítáním hrubého národního štěstí jsou potíže – a hlavně, jaké potíže budou s jeho podporou?

Ono to štěstí, osobní i národní, je motýlek s tuze jemnými křídly a hrubost mu věru nesedí. Nicméně strachovat se o jeho osud nemusíme. Jakmile štěstí převzalo do své agendy OSN, nehrozí nebezpečí, že z toho cokoli povstane.

LN, 25.7.2011