Byla to sobota bohatá na atrakce a události, zaznamenal jsem v Praze a okolí tři, svým pojetím tak různorodé, jak jen možno. V Radotíně se konalo rodeo, opravdovské, s kovboji, lasováním a bejky. V čarovném prostředí Wiesnerovic Zahrad nad řekou otevíral novou sezónu Japonské zahrady. Vlastislav Matoušek tam hrál na šakuhači a profesorka Věna Hrdličková vlídně povzbuzovala moji ženu Ljubu Krbovouo při exhibici sestavy s wudagským mečem. Zvolil jsem cosi mezi lyrikou zenové zahrady a drsňáctvím corralu. Se svými posluchači jsem fotil Zombie Walk, pochod Nemrtvých, od někdejší Celnice přes Příkopy ke Koni na Václavském náměstí. Registrovalo se pět set šedesát převážně mladých lidí, převlečených a přemaskovaných za zombie různého stavu dekompozice. Některé masky byly velmi vynalézavé a doslova profesionálně provedené, tohle dovedu posoudit, protože jsem sám hrál mrtvouše v Dobešově filmu Choking Hazard a moje role zaplacená osmi nočními frekvencemi mě dostala až na červený festivalový koberec v korejském Pučchonu.

Nepokoušejme se pitvat smysl toho všeho a neuvažujme tedy o míře vkusu hry na nemrtvé. V Mexiku také mají z kostlivců národní potěšení a oplatkové skelety okusují se stejným potěšením, jako my si (k úžasu jinozemců) pochutnáváme na rakvičkách. Zajímaly mě reakce mrtvoušů a civilního publika. Na Příkopech se pochod zombies setkal s průvodem Hare Krišna. Na to jsem byl opravdu zvědavý, jak tohle dopadne, vždyť tihle harekrišňáci jsou milí, pozitivní lidé, vyzařující pohodu a lásku.

Vyzařovali i tentokrát, hráli mrtvoušům na bubínky a mávali jim, bylo to spíš souznění než obyčejné potkání.

Naopak nahoře pod sochou svatého Václava produkovala svoje představení skupina ježíšofilů. Už jsme je tam několikrát viděl, i tentokrát tam hrál prim pán mávající s velikým zaujetím dvěma velikými vlajkami, zatímco jeho druzi ujišťovali publikum o tom, že nás všechny Ježíš zahrnuje svou láskou. Nikdo se nepokusil kousnout pána do lýtka, žádné pokřikování anebo zombácké posuňky. Takže – tolerance, pochopení, řekl bych že s větší mírou projevenou na straně maskovaných recesistů.

Nicméně, proč to všechno píšu a proč zdůrazňuji tu pohodovost. Taky tam byly momenty, kdy mě mrazilo. Pochod zombií, to byla samozřejmě hra. Její součástí ale bylo masakrování předem určených obětí. To byli též recesisté, měli na tričku znáček, aby byli k poznání, a zombie, když takovou kořist spatřily, vrhly se na něho s velikým řevem. No a povalily ho a kousaly, samozřejmě jen jako.

Jenže to vypadalo tak strašně doopravdy a echt, že mi z toho bylo šoufl. Takhle nějak to vypadá, když se ukáže prstem. Toho pověste! No a lidi běží a pověsí ho na lucernu. Chvilku jsem měl pocit, že tam na chodníku leží Jana Nagyová a zombie jí okusují kabelku od Lous Vuittona, co dostala od Rittiga. S náramným potěšením se do ní ti milí lidé pustili. Ukázalo se prstem. Ozval se řev. Útěk, pronásledování, pád na zem.

Byla to taková hra nehra. Je asi v nás všech, všichni jsme zombie.

LN, 26.5.2014

*********************************************************************
PÁN VZDUCHU
V Nakladatelství Albatros vyšel román Ondřeje Neffa Pán vzduchu.
První část třísvazkového cyklu Tajemství pěti světadílů přivádí diplomata Mauklera a detektiva Fixe na stopu ďábelského spiknutí chystaného nejbohatším mužem světa Virgilem Adrianem. Tento dědic Ocelového města by rád hrál roli spasitele světa, avšak zkušené pátrače nedokáže oklamat. Jdou mu nelítostně po krku ve světě skvělých vynálezů, řiditelných vzducholodí a parních počítačů.