Písničky provázely lidstvo odnepaměti. Ale kdy jste si naposledy zazpívali? Zpívali jste svým dětem? Podle Jaromíra Nohavici „doukud se zpívá, ještě se neumřelo“. Skoro mi připadá, jako bychom umírali.

Písničky bývaly bez copyrightu, mohl je zpívat každý - a nejen to, mohl je i upravovat. Děda mne v dětství učil spoustu písniček, o kterých jsem se až za hodně let dozvěděl, že původně mají nepříliš slušnou verzi. Například ve známé „Chumelí se chumelí, padá snížek bílý“ pokračoval neškodnými slovy „vyskakujem do vejšky, máme dlouhou chvíli“, a k necenzurovanému originálu jeho verze „Horo, horo vysoká jsi, kocour nám spad do podmáslí“ jsem se také dopídil až se zpožděním. Muzikologové objevili jihočeskou písničku s totožnou melodií, jako má francouzská „Sur le pont d´Avignon“, aniž by se mezi oběma národy vedly spory o autorství.

Písničky jako přesgenerační pojítko: „Skákal pes“ nebo „Pec nám spadla“ asi umí každý rodilý Čech z posledních pěti či více generací. Zajímalo by mne, jestli české chůvy naučily tyhle songy i děti zdejších Vietnamců. A jak často znějí na budějovickém sídlišti Máj nebo v ústeckých Trmicích a Předlicích. Ono se řekne písničky, ale ony možná nemusejí být jen univerzálním pojítkem, ale také výrazným sebevymezením různých kultur a subkultur. Umíte si představit rockera, jak si dobrovolně a rád notuje Rosu na kolejích?

Písničky jako psychoterapie. Kdo si ve středověku zapěl „Dřevo se listiem odievá“ nebo v posledních stoletích „Loučení, loučení“, tomu se malinko ulevilo, protože své pocity vyzpíval a věděl: někdo na tom byl podobně, jako já. Cestou od vlaku k janovickým kasárnám jsem si v den nástupu na vojnu sám pro sebe přezpíval Plíhalovu Modrou knížku, Nohavicovy Když mě brali za vojáka a Pánové nahoře nebo Javor od Nerezu, abych tu cestu nějak vydržel. „Ha depak ste všici, postřekovští chlapci“ pro změnu dodávalo odvahy chasníkům, kteří by rádi zazářili jako nepřemožitelní bojovníci, ale moc si nevěřili. A mnohé písničky vyvolávaly prostě jen veselejší náladu a radost z pospolitosti.

Písničky jako výchovný prvek: když matka ráno zazpívala rozespalému synkovi „Adámku náš“, raději se z postele hned vykulil. Na jihu Moravy všichni šohajíci věděli, že mají léhat doma na lavici a ne někde courat po nocích. Zvláště když jim ráno na kocovinu někdo zazpíval některou z mnoha písní, které si dělají legraci z opilců.

Písničky mnohdy posloužily i ideologiím. Kolik katolíků chodí a chodilo do kostela i proto, že se tam hezky společně zpívá! Ty nejpovedenější budovatelské písně z padesátých let byly vlastně docela hezké a oblíbené, zvláště pokud k nim započítáme i melodie Izáka Dunajevského. Ve škole jsme písničku „Jednou nebudeme malí“ vlastně zpívali docela rádi, aniž bychom vnímali, jak z nás má nenápadně udělat generaci budovatelů. Pravda, písnička „Vletěl motýl do rakety podívat se na planety“ už nám svou vyumělkovaností trochu drhla, zato „Komandíra Čapájeva“ nebo „Kaťušu“ jsme si bez protestů zazpívali i při výletech. No, nakonec se jim ta indoktrinace ideologií stejně nepovedla.

Písničky dnešní doby jsou jiné. Jsou často nadšeně nebo alespoň s oblibou poslouchány. Jsou sólově zpívány na soutěžích typu Superstar. Ale sborový zpěv zaznívá nanejvýš při hitech z osmdesátek nebo na koncertech Ortelu. Čert ví, jak se bude dál vyvíjet osud zpívání jen tak pro sebe, zpívání s partou a zpívání dětem. Snad nevymizí, snad se v očích nastupujících generací nestane něčím trapně dinosaurským. Přátelé, nezapomeňte: Až na vás skočí strejda Alzheimer, zůstanou nakonec písničky z dětství posledním prostředkem, jak z vás vykřesat trochu emocí a vzpomínek.