Stalo se to včera a to včera bylo před pětasedmdesáti lety. Šlo to ráz na ráz, likvidace Reinharda Heydricha, masové vraždění korunované vystřílením Lidic. Jak je to včera, jsem si nedávno ověřil s mrazivou intenzitou. Byl jsem si na úřadě v Praze vyřídit nějaké doklady. Pozdravil mě pán, dnes říkáme senior, a že mě zná ze Zvole a že tam taky bydlí a jestli bych ho nesvezl v autě. Jistě že ano a v autě jsme si povídali a já se ptal, zdali je rodák ze Zvole, a on že ne, že je od Kladna. Do Zvole se přestěhoval, jak jen to šlo, už u Kladna nechtěl být kvůli tomu, co udělali jeho kamarádům. Ne moc důvtipně jsem se ptal, co že kamarádům udělali.

„No, postříleli je,“ odpověděl ten starý pán a v tu chvíli mi to došlo. No jo, on je o nějakých těch patnáct, dvacet let starší než já, a co to je, patnáct, dvacet let, takové lusknutí prstem to je. Zatímco já byl ještě na houbách, on měl v Lidicích kamarády a pak se to všechno stalo, a není divu, že se necítil dobře v krajině tak postižené. Pro mě historie, pro něj součást života.

Taky ta historie se mění, nikoli fakt sám, nýbrž jeho vnímání. Letos jsem si poprvé všiml jednoho aspektu pohledu na děje kolem atentátu a heydrichiády. Při druhém stanném právu Němci popravili pět tisíc lidí. Jména zveřejňovali, nechali vylepovat krvavě rudé plakáty se jmény obětí, jména hlásili v rádiu. Mezi lidmi se říkalo, že se chystají popravit každého desátého Čecha. Přes to všechno se lidé chovali statečně a parašutisty nakonec prozradil až jejich druh Karel Čurda, snad proto, aby uchránil rodnou vesnici od osudu Lidic. To je důležité: lidé nezradili navzdory tlaku, jehož sílu si těžko představit. A že bylo hodně těch, kteří měli co dělat s odbojem a parašutisty a s atentátem samým.

Zatím byl v módě opačný přístup. Jsme národ kolaborantů a padouchů, není zde ani špetka hrdosti. Bušení do prsou a sypání popelu na hlavu. A teď najednou, že to nebylo tak docela pravda. Čtyři a půl tisíce padlých ve Svobodově armádě, i s letci a parašutisty stejný počet padlých na západních frontách, čtyři tisíce partyzánů, tři a půl tisíce padlých za Povstání. Kolik by těch mrtvých mělo být, aby zcela zmizel mýtus o převládající zbabělosti?

Historie se mění a měnit bude i nadále. Není to lineární vývoj. Může se to změnit i opačně. Nejsou dávno pryč ty doby, kdy atentát na Heydricha byl vnímán jako trestuhodný hazard západních imperialistů. Za normalizace bylo na ošklivci vše, co nějak zavánělo národní hrdostí, a nemylme se, to se může vrátit. Dokonce tuším, že se to vrací – místo o vlastenectví se mluví o národovectví a to je něco tak opovrženíhodného, jako machismus a homofobie. Můžeme se tedy dočkat i jiných pohledů na vyvraždění Lidic, za dalších pět, deset let, až se historie zase hne.

Ale zatím si obětí vážíme a to je dobře.

LN, 12.6.2017