FEJETON: Cyklistovy rozhovory
Kdo si myslí, že při cyklistických výletech za každou zatáčkou čeká dobrodružství, mýlí se. Za dlouhá léta mého cestování na kole se mi dohromady nic zvlášť zajímavého nepřihodilo. Člověk se pak musí spokojit s obdivem ke krajině, okukováním památek a vědomím, že tělo pořád ještě docela slušně funguje.
Lidí je po obou stranách silnice dost, ale dávat se s nimi do hovoru je obtížné. Ani s hospodskými u pípy to není o mnoho lepší. S každým z nich dám dohromady maximálně deset slov, většinou stejných. A řeknu-li něco navíc, třeba že je v Sázavě málo vody, dají mi stručně za pravdu. A rozmlouvání s ostatními osobami je tak vzácné a zároveň tak obyčejné, že si vzpomínám jen na tři náznaky rozhovoru.
Jednou jsem na Plzeňsku vyjížděl z města a spatřil před sebou ležícího ochlastu. Třetina těla spočívala na chodníku, zbytek na vozovce. Již z dálky se na mě usmíval a když jsem před ním zabrzdil, oslovil mě:
„Kamaráde, zvedni mě. Já jsem to přehnal u Eretů, vypil jsem jich šestnáct. Tady v tom baráku bydlím.“
Opřel jsem kolo o plot, zvedl opilce, opřel ho rovněž o plot a zazvonil jsem. Muž měl výbornou náladu. Než si ho zamračená manželka převzala, stačil se mě s upřímným zájmem vyptat, odkud jsem a kam jedu. Pocítil jsem k němu obdiv - tolik piv vypil a tak bezchybně artikuloval!
Jindy jsem jezdil v povodí horní Ohře a postupně navštívil šest hostinců. Na ten sedmý jsem narazil až nahoře ve Slavkovském lese. Když jsem opíral kolo o popelnici, vylezl z křoví místní blázen, asi dvacetiletý mladík. Tajemným posuňkem ukázal na budovu a pravil:
„Tam nesmím, házel jsem kamínky na okno.“
Vzpomněl jsem si na svou pedagogickou minulost a výchovně jsem zahovořil: „No, to bylo zbytečné.“
„Ano, zbytečné!“ vykřikl mladík. „Ale já jsem házel.“
Na to jsem řekl: „No dobře, házel. No a co z toho?“
„No právě!“ souhlasil jinoch. „Co z toho? Ale já jsem házel.“
A takhle to šlo pořád dokola. Nakonec jsem vstoupil do hospody, aniž bych mladíkovi poradil.
Většinou jezdím po okresních silnicích, občasná auta mi vadí jen trochu. Jednou jsem si v Posázaví zkrátil cestu skrz chatovou oblast. Vpravo i vlevo nebylo k vidění nic zajímavého, až skoro na konci jsem letmo postřehl, že za plotem, řídce lemovaným keři, stojí na trávníku tlustý nahý muž. Protože mi to připadalo divné, podíval jsem se na něho trochu déle. Muž si toho všiml a obořil se na mě:
„Co na mě čumíš, buzerante?“
Odpověděl jsem podle pravdy: „Myslel jsem, že tu máte zabíjačku a že tu visí prase.“
Pokračoval jsem v jízdě, ale ještě dlouho jsem slyšel, jak tlusťoch cosi vykřikuje. Jeho slovům však nebylo dobře rozumět.
Na další rozhovory už si moc nepamatuji, život zkrátka není tak pestrý, jak by bylo zapotřebí.