V zimě roku 1912 bylo žižkovské kluziště přeplněno bruslaři. Někteří manželé se drželi a jezdili v páru, děti výskaly a výrostci špásovali s děvčaty. Jediný kdo tady bruslil se vší vážností s rukama za zády, byl nevelký muž s bradkou, knírem a pleší. Po nějaké době ho kroužení jedním směrem omrzelo, a proto se rozhodl, že bude směřovat proti proudu, všem zvyklostem a měšťákům navzdory. Téměř okamžitě však narazil do jednoho hromotluka jako do skály.

„Co děláš, nemehlo?“ otázal se tlouštík.

Muž neodpověděl, protože při pádu třísknul lebkou o led a ztratil vědomí. Po marných pokusech ho vzkřísit byl odvezen do nemocnice Na Františku, ale ani tam se ten člověk neprobral.

Druhý den nad ním uvažovali lékař a policista.

„Co myslíte, doktore,“ ptal se strážmistr, „kdo to může být? Zaslechl jsem, že snad nějaký cizinec.“

„Těžko říct,“ přemítal lékař nespouštěje zrak z plešaté hlavy na polštáři. „Kdyby měl vzadu copánek, byl bych si skoro jist, že je to Tatar.“

„No dobrá,“ vzdychl si strážce zákona. „Zítra zhotovíme fotografii a dáme ji do novin.“

To však nebylo potřeba, protože večer se pacient probudil. Asi hodinu pozoroval honící se světla po stropě a pak zašeptal:

„Da zdravstvujet proletarskaja revoljucia.“ A potom ještě: „Vo vremja prazdnika ja katalsja na kaňkach.“

Postupně se Vladimíru Iljiči paměť zcela obnovila. Vzpomněl si, že přijel do Prahy, aby se tu sešel s ostatními bolševiky a vysvětlil jim, jak zbořit starý řád a nastolit diktaturu dělnické třídy. Kdyby se na žižkovském ledě praštil do hlavy trochu víc, snad by na lidstvo čekala lepší budoucnost.