Toto staré a hřejivé rčení dostalo v letošním roce nový, docela akutní a ne moc příjemný význam. Za dveřmi je jaro, čas naděje a optimismu, ale nálada je postně-dušičková, po divné zimě přišlo podivné jaro. „Pomni, že prach jsi a v prach se navrátíš!“ zní aktuálněji něž zpěv kosů a skřivánků.

Kmotřička Smrt se nám totiž pochlubila novou sekačkou a provětrává naše záhyby v mozku, které vyhodnocují, co je důležité: zda zažité každodenní až každoroční rituály, které musíme splnit, i kdybychom měli vypustit duši, anebo to v pozadí, co se jeví jako samozřejmost, ale není to tak! Přežití není samozřejmost, život je dar, lidé okolo nás jsou darem, zdraví je nade všechny poklady světa, stejně jako zdravý rozum a úsudek.

Každá doba má svoje krutosti a nepříjemnosti, na které jsou ale lidé zvyklí a neberou je nijak tragicky. Když ale přijde nová a nezvyklá nepříjemnost, tak to je zle. Řeči o tom, že ta stará krutost si bere větší daň než ta nová, nezabírají. Je to někdy pravda, jenže ta stará známá funguje stabilně desítky let, nevybočuje z normálu, nepřekvapí a nepoleká, kdežto ta nová, neznámá…? Co se od ní může čekat? Kdekdo mluví, ale nikdo neví! Řeči nemají moc váhu, protože nejsou prověřeny časem, až ten udělá z nové nevyzpytatelné hrozby hrozbu známou, vyzpytatelnou, součást našeho života, se kterou se bude dát nějak vyjít. Zatím je vše cizí, nepříjemné, nepatřičné – je to život s vetřelcem z jiné planety – neumíme s ním žít, najednou nevíme, co dělat, neznáme míru rizika, neznáme míru řešení, jaké naše chování je přiměřené, přemrštěné, naivní, co je zbytečná/oprávněná panika? To vše ukáže až čas, zkušenost, která nejde nikde vyhledat, musíme si to chtě nechtě prožít a víme, že tato zkušenost nebude levná a ona drahota se nebude měřit penězi.

Co bylo důležité, to už neplatí, člověk se vrací od řešení malicherností k tomu, co je podstatné, a naučí se vážit, co je víc: zda to, že propadnou peníze za dovolenou či jiné plány, nebo to, že riskuje zdraví a možná i život. Když ne svoje zdraví, tak zdraví u lidí ve svém okolí, kde se určitě vyskytují slabší a opotřebenější, u kterých je pravděpodobné, že zápal plic nepřežijí. Myslet na druhé! … Takové nezvyklé myslení! Bezstarostné chování není hrdinství a víra, ve svůj dobrý kořínek, ale bezohlednost a neúcta k ostatním. Nejde o tebe, jde o okruh lidí ve tvém okolí – jsou to ti nejbližší, nejdražší a pro tebe nejdůležitější! Co pro ně obětovat? Co je maximum, abych je ochránil? Dodržovat jenom nařízení? Věřit optimistům? Věřit pesimistům? Najít míru (a víru) a ve zdraví přečkat dobu nejistoty!

Každá doba – a ta naše mi připadá v tom směru hodně vynalézavá – nám nenápadně i nápadně podstrkuje různé zkoušky! Obstojíme? Propadneme?

S kůrovcem jsme si poradili tak, že po pohrdnutí starými (pracnými) postupy kůrovec – lesa architekt – dostal téměř volnou ruku a my jsme se vrátili o stovky let zpátky, kdy na horách nerostly stromy, ale pásli ovce valaši. Na staré kalamity novodobým přístupem! Stejný vzorec řešení používají pokrokáři (odhodlaně kráčející ke světlé minulosti) i v dalších oblastech a konce těchto experimentů nebývají valné.

Jak skončí současná zkouška, je ještě ve hvězdách (ví Bůh), ale jisté je, že máme šanci se odpokrokovat, znormálnit, zlidštit, zpokornit, uvědomit si, že stojíme nohama na zemi mezi ostatními lidmi. Zatímco problém „s carbonem“ lidí rozdělil až znepřátelil (Bohatým dává a chudým nadává!), corona problém (Padni komu padni!) by mohl lidi spojit. Zkouška virem zatím totiž nevypadá na to, že by nositelé alternativních postupů a pokroku v mezích správnosti jásali nad virem – sociálním inženýrem, který narovná lidstvo do přirozeného stavu. Tu nejde o bezpečnost, zdraví, peníze, vztahy a majetek jiných, ze kterého krev neteče, tu jde i o jejich krk, a tak rozum do hrsti a pokrokářské a politické divadlo stranou – to je ten nejlepší recept, pokrok a politika! Na epidemie a kalamity bez masek!