Ale ouha, jsou situace, kdy se automatismus stává nepřítelem. Už týden pokaždé cestou z práce zabočím do ulice, která je po sto metrech rozkopaná a musím se složitě v rozbahněném terénu otáčet. Poprvé jsem odtud jel rovnou do myčky. Ale druhý den jsem se vzpamatoval opět na stejném místě se stejně zabláceným autem. A třetí a čtvrtý den znovu. Blbec, řeknete si, jistě. Říkám si to i já, navíc při odbočce k onomu staveništi stojí mobilní značka slepá ulice, kterou je problém neporazit. Nemohu si pomoci, jezdím tudy už léta den co den a jsem zvyklý při řízení přemýšlet o odtažitých věcech. Až konečně za čas přivyknu náhradní trase, bude už vozovka v mé ulici opravená, ovšem já budu vytrvale jezdit pracně naučenou delší novou cestou.

Automatismu řidičů s oblibou využívají dopravní policisté, když si chtějí přivydělat. Není pro ně větší zábava, než na neočekávaném místě, kde se normálně jezdí padesátkou, omezit rychlost na 30 km/h a za zatáčkou inkasovat.

Připomenu stokrát převyprávěnou historku, obvykle dle mustru bráchův soused má kamaráda, který….Tedy, který šel vynést koš v pyžamu z bytu své milenky, od popelnic se však vrátil domů, neb milenka bydlela o pouhé dva bloky dál, než dotyčný záletník se svou rodinou. Jsou věci, které manželce nevysvětlíte, zvláště máte-li být na služební cestě. Svině automatismus mu zničil harmonické manželství.

V práci nosívám propisku v náprsní kapse pláště. Mám-li mimo zaměstnání něco podepsat, marně hmatám pravicí v oblasti levého prsního svalu. Naopak, dopíšu-li vypůjčeným perem, snažím se je na totéž místo zastrčit. A pokud mám na sobě zrovna košili či bundu s náprsní kapsou, zpravidla si cizí psací náčiní s sebou i odnesu, jako ten nejubožejší zloděj.

Kolikrát za den se každý z nás podíval na prázdné zápěstí levé ruky, když zapomněl na nočním stolku hodinky? Kolikrát se vracíme zamknout dům či auto, abychom zjistili, že jsme tak již učinili, aniž si to však vybavujeme? Podstatou automatismů je zkrátka podvědomé jednání.

Automatizace běžných činností nám většinou život ulehčuje, až na příhody, kterými můžeme obveselovat přátele. Automatismy v chování k druhým lidem ovšem prospěšné ani legrační nejsou. Jak můžeme věřit upřímnosti agenta s teplou vodou, víme-li, že si svůj úsměv nacvičoval doma před zrcadlem tak dlouho, že se usmívá i na televizní hlasatele, kteří ráno v koupelně trénují totéž co on? Jak může prosperovat vztah, ve kterém partneři stále dokola sehrávají stejné situace, vedou stejné rozhovory a po zhasnutí provádějí tytéž pohyby jako plechové slepičky na klíček?

Automatismy v myšlení jsou nejnebezpečnější, ani si je neuvědomujeme. Brání nám rozpoznat výjimečnost a jedinečnost, tak jako lékař přehlédne vzácnou diagnózu, pokud se příznaky podobá jiné, daleko častější. Škatulkování, předsudky, xenofobie, to všechno jsou plody nevědomky okoukaných a vstřebaných myšlenkových stereotypů, které stojí za „našimi“ názory.

Všechny převratné nápady vznikly díky lidem, kteří se zamysleli v situaci, kdy ostatní jednali automaticky, dle osvědčeného naučeného schématu, jako tisíckrát předtím, jako všichni živí tvorové, kromě člověka, byť jediného z milionu.