Dostala jsem nedávno velmi nelichotivý dopis. Tedy velmi sprostý dopis. Připomnělo mi to pradávné časy anonymních urážlivých dopisů… Tenhle byl vlastně taky anonymní, byl totiž podepsaný jakousi blogerskou zkratkou, takže nepodepsaný. Rozhodně ale nepodezírám tajnou službu, že by se dnes věnovala takovým pitomostem, má na práci důležitější věci.

Nepíšu o tom proto, že bych si chtěla postěžovat; každý, kdo se vyjadřuje veřejně, musí počítat s tím, že se někomu jeho názory nebudou líbit a že mu to dá, třeba i pádně, najevo. Píšu o tom proto, že anonym skončil zhruba takto: „tak si tu černou hubu vezmi domů, ty…“ (račte si doplnit, počestné Lidovky se takovým slovům vyhýbají). Kdesi jsem se nechala slyšet, že nemáme být xenofobií a otevřít dveře uprchlíkům. Nebo přistěhovalcům?

Problém je to aktuální, zabývají se jím vlády, nevládní organizace, a jak vidno, i bezejmenní občané v celé Evropě. Musím přiznat, že mne moc nezajímá spor, zda mají orgány Evropské unie zavádět kvóty, nebo ne, to je totiž zcela okrajová záležitost. Spíš mne zajímá, jak to s těmi uprchlíky bude. O tom, že v české kotlině nevládne pro přijímání nadšení, vcelku nepochybuji. Nejen kvůli tomu anonymnímu dopisu, ale i kvůli tomu, co slýchám v různých dopravních prostředcích. Jsme poněkud xenofobní, my, česká společnost. Přitom máme z komunistických dob značný dluh: spousta lidí přece z toho protivného režimu prchala na Západ a mnozí se tam velmi slušně aklimatizovali, z uprchlíků se stali přistěhovalci a byli svému novému domovu ku prospěchu.

Proč by to s těmi, kdo prchají z nesnesitelných podmínek dnes, mělo být jinak? Proč bychom svůj dluh neměli splácet přijímáním lidí, kteří nechtějí žít tam, kde žijí? Navíc nám jaksi nic moc jiného nezbývá, rodí se tu – obdobně jako v celém „vyspělém“ světě – příliš málo dětí.

Problém je ale spletitý. Politici chtějí být znovu zvoleni, a tak se jim nechce kousat do kyselých jablek a popouzet bezejmenné občany (natožpak fašizující elementy, kteří vznášejí nároky „Čechy Čechům“), a tak opatrně pinkají hádkami o kvóty a stejně opatrně vyjadřují určitou ochotu pomoci lidem v nouzi. „Budeme si vybírat,“ říkají. Vybírat takové, kteří se hodí do našich tradic. Zde by se mi chtělo napsat něco o stinných stránkách našich „tradic“, ale ušetřím vás toho. Zato připomenu, že k tomu, aby se člověk vydal z domova do neznáma, je potřeba značné dávky odvahy a odhodlanosti. A to nejsou vlastnosti, které by nějaké společnosti uškodily. Je samozřejmě jasné, že nestojíme o potenciální teroristy. To bych ovšem nechala na tajných službách, potenciálního teroristu totiž nepoznáme podle toho, že vypadá nějak jinak, než jsme zvyklí.

LN, 26.6.2015