Muži jsou muži, lidstvem je ale žena. G. K. CHESTERTON

Petr Litoš 1. května tady na Neviditelném psu citoval Benitta Mussoliniho. Ten svého času konstatoval (anebo, chcete-li, mínil) toto: Dav miluje silné muže, dav je totiž žena. Následuje mé rozvedení několika úvah vyňatých ne snad z Mussolliniho lebeční dutiny, ale ze stránek dnes už klasického díla Gustave Le Bona Psychologie davu.

1.

Ženu přirovnali už snad ke všemu, včetně vojína Ryana. Div?

Ani snad ne. Vždyť uchopme jakýkoli filozofický pojem a zkusme ho poznat a pokaždé můžeme dodat ono obligátní „co proti tomu záhadnost ženy“.

Žertuji, ale jenom na ukázku vyzkoušejme pojem „technika“ (i když, uznávám, přespříliš obecný). I ptám se: Máte techniku rádi?

„Ano!“ A vybavíme si - dejme tomu - vlastní mobil…

Dobře. Přesto ale zůstaly již daleko za námi časy Julese Verna, kdy šlo „techniku“ jaksi „z gruntu“ chápat v celistvosti. A jedincem. Verne to ještě zažil hezké, ale technologie se brzy nato stala už magií, jejímž detailům nerozumíme. Není to obdobně tomu se ženou?

Stejně jako techniku ji potřebujeme a toužíme po ní. Ale chápat?

2.

Uznávám, moje srovnání kulhá. Ale to kulhají všechna v této oblasti, snad až na jediné. Srovnejte psychologii ženy a psychologii davu.

Srovnejme splynutí jedince s masou při převratech (dejme tomu 1989) se splynutím jedince s ženou. Veselé? Jistě, opět lehce žertuji, nicméně statisíce německých žen (například) bylo ještě před osmdesáti lety fascinováno hypnotickými projevy „svého Vůdce“.

Jak to? Adolf intuitivně vnímal dav prostě co náhražku nenaplněné ženské duše, a tak mu zástupy vracely prýštící city stejně exaltovaně, jako by před ním stála nějaká ONA (což mi připomnělo stejnojmenný Haggardův román).

Davy, ty sice vidí, ale moc jasně ne. Mají závoj. A dokáží snad zřetelně nahlédnou „za pojmy“? Že ano?

Davu se to jenom zdá. Jako ženě.

A už jsem zase uštěpačný! Ale kdo umí (zrovna tak jako dav) vše identifikovat už uvnitř podstaty, i když hlavně či pouze z praktického hlediska? Vaše žena.

„Jenom“ prakticky (a trochu povrchně), ale o to živočišněji, bystřeji.

3.

Zrovna jako ženy také zástupy zacházejí do krajností. Jedinkrát vyslovené podezření davu se -stejně jako podezření vaší manželky - HNED stává nevyvratitelnou „pravdou“ a každičká antipatie, co kdy vzklíčila, mění se vprostřed davu (i ženy) hned v záblesk nenávisti. Nebo si snad „dámy“ nepočínají stejně prudce a nevyzpytatelně jako davy? Nebo neplatí, že pocítí-li k nám odpor, rovnou se to často rovná nenávidí?

Každý máme jinou zkušenost, vím, ale… Co ještě platí?

Ženy, tak jako davy, jsou (v prvním případě bych dodal naštěstí) i značně ovlivnitelnými exponenty. A nepodlehne snad žena stejně jako zástup i prázdným frázím?

Odpověď? Podlehne lehce i prvním dojmům, tak jako každý s její duší. Ale kdo lehce podléhá dojmům, je schopen hrdinství a také oddanosti a takové jsou ženy a takové jsou i davy, které ovlivníte obvykle (vždy!) jen těmi nejvášnivějšími city. Nejen Adolf Hitler, ale už Maximilien Robespierre užíval velice silných výrazů, aby strhl na svou stranu. A zrovna tak milenec často uspěje výřečností.

4.

I davu je přitom lépe vše do gigantismu Gappy zveličovat (tak jako ženě) a opakovat a opakovat až do úmoru: „Mám rád…“

Také před zástupy je přehánění na místě, taky tady nepotřebujete rozumové důkazy, ne, ty bývají dokonce marností. Hm… Anebo je tedy taste. K čemu? Neovlivníte masy! Ženskou taky ne. Zato ji ovlivníte svým citem anebo svou vášní – a davy zrovna tak.

Politik, který podává z pódia logické důkazy, je proto lidem většinou k smíchu: spletl si voliče s osazenstvem vysokoškolské posluchárny. Ne, o logické důkazy davy nikdy nestály a žádná pravá žena také ne. Ani zde ale zvláštní podobnost nekončí, čímž i civíme u jádra věci.

5.

Jádro je v tom, že i zástupy si váží hlavně síly. Je to jejich přirozenost (a ženina).

Taky ony, zástupy intuitivně hledají ochranitele. A žena zas pátrá po tatínkovi svého dítěte.

S obdobným „otcem“ chce lid dokonce zpívat, někdy doslova, a někdy i řvát (a tak Hitler řval). Ne, neříkejme tomu řevu hned milování, ale on ho měl místo dítěte.

6.

A dobro a zlo? Jistě, vágně definované pojmy, nicméně i tak lze říci, že dobro na davy moc nepůsobí. Nikdy ne. A ať jsou to „davy“ u televizorů anebo davy na náměstích, považují dobrotivost pokaždé spíš za slabost. Tak to chodí. Zrovna tak na ženu (ale já vím! T vaše je výjimkou, no…) dobrotivost moc nezabírá.

Taky její sympatie občas náleží tyranovi - a pevné paži! A že tyrana davy často nakonec srazily do bláta a zadusaly? Jistě, ale až když slábl, pak teprve sklidil pohrdání, nu, a tady musím uznat, že to konečně úplně nesedí, protože v manželství to pravidlem naštěstí nebývá. Každopádně však… „Přistupuješ k ženě? Nezapomeň bič,“ vysmíval se tomu už Friedrich Nietzsche (právě znovu vyšla jeho Genealogie morálky). A také podstata davů je nejspíš masochistická, i když tady také záleží na definici masochismu.

7.

Le Bon ještě neznal Hitlera, a tak dále připomněl Caesara, a to jako hrdinu zbožněného jak obecně davem Římanů, tak i římskými ženami. Prokazatelně. A aby toho Gaius dosáhl, musel „zřejmě“ vystupovat hodně okázale.

Taky Král Slunce Ludvík XIV. prý oslňoval: jak ženy svého „harému“, tak zástupy. Ženy, tak jako zástupy se totiž řídí v první řadě pudem a ne chladným rozumem. Rozumy? To jsou moc chladné pokrmy. Ty v mase takové masy lidí probudí jen ryk. V „mase“ ženy jek. A nelze pochopit dějiny revolucí, dokud si neuvědomíme zvláštní konzervativnost těchto „pudů“ a stejně tak nelze rozumět ani dějinám lásek.

8.

Tak tedy vášnivá žena, tak tedy fanatický dav. Dvě strany mince? A hysterie tam i tady? Už Cicero to chápal! A Casanova znal, takže uměli vykouzlit dostatečně svůdné představy. Slovy, a říkali si možná, že budou jejich protějšky po „řádných dávkách takové magie“ fit, protože právě po takové magii ženy i zástupy prahly.

Působit ale na „přirozenou inteligenci“ davu (anebo ženy) nějakými racionálními důkazy? Jak nekonečně naivní! A nakolik odsouzeno ke krachu! Vždyť na představivost ženy (davu) nepůsobí události přímo, ale pouze způsobem, jakým jsou předloženy.

9.

Taky struktura dnešního televizního zpravodajství tomu koneckonců odpovídá, jak se o tom vyjadřuje nejen Karel Hvížďala, a všichni ti, co prostřednictvím médií ovládají celé národy, stali se obdobou Casanovů ženských srdcí. Ne snad? A kampak na tyhle fiškusy s logikou! To spíš bum, bum, bum, tady imponuje spíš charisma a kladivo přirozené autority.

10.

Dějiny válek a dějiny revolucí zřetelně ukazují, do jaké (až hrozné) míry může se lid stát neuvědomělou masou a nakolik dokáže „po žensku“ podlehnout iracionálním vlivům.

A paralelní tomu „dějiny lásky“? Totéž v bledě modrém „a v ženě kdekdo se splet.“

11.

Zmíněný už Robespierre dal si, mizera, záležet a napsal i následující (pro někoho strašlivou) větu: „Rozhodnutí, která mi byla vytýkána, jsem obyčejně den až dva předtím nechtěl, vyvolala je až sama krize!“ Politik Čunkova typu je zrovna takovým Robespierrem. Neargumentuje ale totožně každá žena?

A především pak za časů manželské (dosaďte si i slovo politické) krize?

12.

Tím jsme se přehoupli přes jeden cíl, ale pokračujme. Je krušným znakem lidstva, že také jakákoli vzdělanost zůstává tváří v tvář zástupu (anebo ženě) spíš na škodu věci… a že vámi pronesený projev neuspěje díky obsahu, ale spíš díky vaší prestiži. A zdá se až tragikomickým, jak obdobně tohle funguje na politických kolbištích i u rodinných krbů.

13.

Žena - ve své většině - nepotřebuje důvody. Potřebuje způsoby.

„Lid“ jakbysmet. A masa televizních diváků (například)? Ta proto nechce filozofy ani Godoty, ale Gotty - a můžeme se kvůli tomu třeba rozkrajovat vedví jako rajče.

A co „dobrotivý“ poslanec bez autority anebo bez aury, jakou má třeba Karásek? Tak ten je už jenom na dvě věci, když to přeženu. A milenec ale často také.

Takový muž je sice samý důkaz, je samá konkrétní číslice, ale pozornost dál už nebudí (davu, ženy…)

Co tedy udělá? Co? Líčí to už Gustav Le Bon.

Takový muž se přesto vrhá do boje! Sebejistě:

„Přesvědčím je. Mám pravdu a jakýkoli odpor vůči mým argumentům bude marný. Takže do toho!“

Ještě na začátku je radostný, ale běda. Zaskočí ho šum (v ženě, v sále). Proč to?

Proč není ticho? Zoufá si. Diví se. Na co to myslí, ti nevděční, ta nevděčná?

Mluvka neví a nechápe, že už prohrál. Nedokáže pochopit, a tak je někdy až jako mim Čejka. I zakvoká, když nepřirozeně zvyšuje hlas. Nepomůže ani to. Jaká hrůza! Už mi ale vůbec nenaslouchají (a má vyvolená nenaslouchá!). Zničující, frapantní, a pak…

Nevím, ale možná je lépe, když najdete šanci, jak se stát třeba jakýmsi Flaubertem (a před životem ukrytým), než použít flobertku.

I tato poslední věta je ale diskutabilní, abych tak řekl.

14.

A poslanec (anebo milenec, vyberte si)? Ještě je vztyčen.

Sledujeme ho „v akci“ a on to ještě nevzdává. Je to chlapík, je to kofr, machr, sekáč, borec a pašák, ne? To vše si dost možná o sobě myslí. Hlavička! Přesto spláče nad výdělkem. Za chvíli zůstane zoufalým. Teď sice zvýšil hlas a sice ještě gestikuluje, ale už se vyloženě hlučí. Víc… a víc… Všeobecná ignorance a marná lásky snaha. V hukotu kotle neslyší nakonec ani sebe a najednou se plete. Pak ztratí nervy. Odmlčí se, a to je další chyba. Teď, teď sice pokračuje, ale strachy se zas moc potí a slyší rázné: „Končíme!“

Anebo jen strašný sen? Kdepak. Reálná skutečnost. Svět.

Pak se ale hluk stane už nesnesitelným (anebo žena prostě odkvapí) a „pán lidstva“ trčí na flíčku bez prestiže a bez vědomé přitažlivosti.

Konec hry. Odcházení. Pro duši davu už není.

15.

A žena? Ta duši možná opravdu nemá, abychom aspoň skončili žertem, i když žertem jako od pana Hannibala Lectera. A tak tu jeho jí.

Gustave Le Bon (1842-1931) byl francouzský psycholog a mimo jiné autor knihy Arabská civilizace(1883). Tvůrce Psychologie davu (1895, česky naposled 1994). Poskytl rámec i k tomuto srovnání.