ESEJ: Obava o svobodu je jediné, co mne trápí
Předesílám, že ani teď žádný strach necítím, že nemám strach z budoucnosti a že jsem navíc přesvědčen, že pro strach není sebemenší důvod. Aktivistická nevíra v budoucnost je populistický postoj lidí, kteří si z katastrofických scénářů dělají povolání. Nejprve vytvoří problém a pak nám k němu navrhují „svá“ spásná řešení. Ta jsou vždy etatistická a lidskou svobodu omezující.
Obtíž mám už se slovem strach (či obava). Čí je to strach? Jednotlivců? Obyčejných lidí? Vyvolených, kteří vidí dále než my ostatní? Společnosti jako celku? Nic z toho podle mého názoru nemá své opodstatnění.
První je postulovaný „strach o existenci“. Co mají autoři tohoto výroku na mysli? Opravdu se bojí o svou vlastní existenci? Nebo o existenci své země? Evropy? Lidstva? V čem vidí ohrožení své existence? Jsem přesvědčen, že je člověk ve své existenci ohrožován jen a jen absencí svobody. A proto se ptám: máme právě teď – po skončení 20. století s jeho fašismem a komunismem – důvod předvídat výrazné ohrožení naší svobody?
To je vážná otázka. Totalitární hnutí minulosti považuji za minulost. Nebezpečí návratu fašismu či komunismu nevidím. Vidím však dvě jiná nebezpečí, z nichž jedno považuji za přeceňované a druhé za nedoceňované.
Oním přeceňovaným nebezpečím je podle mého názoru islamismus a s ním spojený údajný „střet civilizací“. Ten já nevidím. Vidím střet islamismu s modernizačními procesy a s důsledky nezadržitelně pokračující globalizace. Vidím střet agresivní verze této náboženské ideologie se zvnějšku vnucovaným hodnotovým systémem západního světa, k jehož spontánnímu přijetí islámské země dosud samy nedospěly. Jeho nejviditelnější projev – islámský terorismus, jakkoliv zločinný, odsouzeníhodný a nepřijatelný – je a zůstane zločinem, který může šokovat a zneklidňovat západní veřejnost, ale nikoliv reálně ohrozit existenci naší společnosti. V Evropě jsme si sami sobě způsobili problémy přijetím zcela mylné doktríny multikulturalismu a nechutí Evropanů – v důsledku velkorysých sociálních systémů – vykonávat určité, méně líbivé a méně kvalifikované práce a profese, což vede k rozsáhlé imigraci, která zaplňuje díky tomu vzniklou mezeru na trhu práce.
Oním nedoceňovaným nebezpečím je postdemokracie a s ní spojené omezování lidské svobody, které přináší – dnes v Evropě dominantní – postoj, který nazývám evropeismus (viz můj text Co je to evropeismus?, MF Dnes, 8. 4. 2006). Ten rozbíjí stát jako výlučnou a nenahraditelnou základnu politické demokracie a vytváří postdemokratické byrokratické struktury, které stále více předurčují a omezují naše životy.
O těchto věcech bychom měli vážně mluvit, a to bez všech aprioristických předsudků (v záporném či kladném slova smyslu). Nastolení těchto otázek nesmí být umlčováno požadavky politické korektnosti.
Další věcí je „strach o pracovní místa“. Problém nezaměstnanosti v současné Evropě v žádném případě nepodceňuji a nebagatelizuji. Je to reálný problém s dalekosáhlými společenskými důsledky, ale jeho řešení vyžaduje správnou diagnózu příčin tohoto, bohužel trvalého jevu. Tato správná diagnóza by nás určitě nevedla k obhajobě protekcionismu vůči méně vyspělým zemím, k stále se posilující rigiditě pracovního zákonodárství, k udržování paternalistického státu blahobytu, k téměř cechovním principům povinného členství v obchodních, hospodářských (a všech dalších) komorách, k spoustě dalších metod uzavírání trhu a blokace ekonomické aktivity. Bojíme-li se ekonomického liberalismu, pro mne navždy spojeného s rakouskou školou ekonomické teorie, pak o pracovní místa můžeme strach mít. Jinak ne.
Zbývá „strach o zdroje“. Již 200 let Evropu obchází strašidlo vyčerpanosti zdrojů, které svým vznikem dokonce o půl století předběhlo ono pověstné strašidlo komunismu. Malthusovy katastrofické scénáře, znovu a znovu oživované všemi možnými Římskými kluby a podobnými aktivistickými institucemi a hnutími, své opodstatnění nemají. Nesčíslněkrát již byly přesvědčivě vyvráceny.
Kolikrát jsme již údajně vyčerpali všechny zdroje surovin a kolikrát se ukázalo, že je jich k dispozici stále více? Kolikrát jsme marně vysvětlovali, že zdroje nejsou statickou veličinou, že nejsou – ač to naši environmenalisté stále tvrdí – fixně dané, že nejsou vyčerpatelné. Technický pokrok a lidská invence vedoucí k objevům nových zdrojů a k alternativnímu využívání zdrojů starých se v lidských dějinách zatím vždy ukázaly být rychlejší než používání zdrojů známých. To jsou ale tak banální tvrzení, že se je skoro stydím opakovat. Jsem ochoten zde uzavřít stejnou sázku, jakou uzavřel začátkem 80. let Julian Simon s harvardským profesorem Ehrlichem o tom, že za deset let nebude zásob surovin méně než dnes (přesně řečeno, on se vsadil, že ceny surovin budou za deset let nižší a nikoli vyšší, což předpokládali zastánci katastrofických scénářů). I v tomto případě si myslím, že stačí jen jediná věc: udržet systém svobodného trhu, soukromého vlastnictví a neregulovaných cen. Systém s těmito atributy si se zdroji poradí sám.
Nebojme se optimistických scénářů. Usilujme o svobodu a demokracii, které nám zaručí, aby bylo možné tyto názory hlásat a na nich založené postupy prosazovat.
Příloha:
Podle časopisu The Economist (ze dne 24. června 2006) zásoby ropy by při dnešním objemu čerpání ropy stačily v Saúdské Arábii na 66 let, v Íránu na 93 let, v Iráku a Kuvajtu na více než 100 let, ve Sjednocených arabských emirátech na 97 let, ve Venezuele na 73 let atd., atd. Daleko nižší čísla jsou pro USA – 12 let, Rusko – 21 let atd., atd. Celkově by dnes známé zásoby při dnešní těžbě stačily na 41 let. To je daleko více, než se zdálo před třiceti lety.
(Česká verze projevu předneseného na Evropském fóru v Alpbachu, Rakousko, 21.8.2006)
MfD, 21. 8. 2006