Letošní stoprvní výročí obnovení státní samostatnosti po její téměř třistaleté habsburské likvidaci a kulaté třicáté výročí její opětovné obnovy po téměř dvaačtyřicetiletém panství komunistické totalitní diktatury má provokativní potenciál. Proč asi? Zřejmě proto, že státní a občansky národní samostatnost a svrchovanost se vnucovanou „politickou korektností“ opět arogantně posílají na smetiště dějin. Obdobně jako za Rakouska a komunistické totalitní tyranie. Když na tento holý fakt upozorníte například prominentní politiky, vyznávající uhlířskou víru typu „S Evropskou unií na věčné časy, a nikdy jinak“, jak to nedávno v jedné klubové diskusi s poslancem Miroslavem Kalouskem učinil přední český ekonom, dočkáte se jen dotčeného a velmi rozčileného osočení z demagogie. Ale již žádného věcného protiargumentu. Není divu, holý fakt, že si od vstupu do Evropské unie čím dál viditelněji ve své zemi nevládneme sami, nelze popřít. Jinak řečeno, nelze popřít zjevnou skutečnost, že smysl 28. října 1918 a 17. listopadu 1989, tedy obnovu státní samostatnosti a její demokratickou podstatu, dnešní postavení České republiky, jež si tyto dvě klíčové dějinné události každý podzim okázale připomíná, závažným způsobem popírá. Jednoduše řečeno, Česká republika fakticky není samostatným demokratickým státem.

Proč k tomu mohlo dojít? Hlavní důvod hledejme v principiálním rozdílu mezi Rakousko-Uherskem a komunistickou totalitní diktaturou v Československu. Rakousko-Uhersko nebylo demokratickým státním útvarem, ale na svém různorodém území povolovalo, tu více, tu méně, jistou míru demokratické samosprávy a svobodné veřejné debaty. Na druhé straně, Moskvou kontrolovaná totalitní diktatura československých komunistů nic takového ze zásady nepřipouštěla. Proto na historickém území Českého království mohla za Rakouska zdola postupně vzniknout a do jisté míry se rozvinout samosprávná, zčásti i politická společnost s převažujícími demokratickými rysy. A právě z její demokratické půdy po první světové válce vzešla plnohodnotná demokratická samostatnost Československé republiky, jež tehdy navázala na nejlepší tradice násilně přerušené české státnosti a smyl jejích dějin.

Zatímco československá státně zakladatelská revoluce z konce října 1918 byla převratným státoprávním završením předcházející neúplné demokratizace české společnosti, probíhající od šedesátých let 19. století s významnou výjimkou čtyř let převážně nedemokratických a nesvobodných poměrů za první světové války, byla na tom československá demokratická revoluce z konce listopadu 1989, jež obnovila demokratickou státní samostatnost, nesrovnatelně hůře. Přebírala sice s výjimkou totalitním Sovětským svazem násilně odtržené a anektované Podkarpatské Rusi území někdejší nesporně demokratické Československé republiky, ale právě její demokratické kulturní a politické tradice se za téměř dvaačtyřicet let komunistické totalitní diktatury vytratily. Československá demokracie tak mohla navazovat v zásadě již jen na mizející vzpomínky nemnoha pamětníků, dochovanou literaturu z někdejších svobodných časů a zatvrzelé odhodlání posttotalitních zastánců demokracie a svobodné ekonomiky z více či méně disidentských prostředí, kteří ale skutečné ústavně demokratické poměry svobodného státu v dospělém věku nezažili. Nejen v porevolučním období bylo příznačné, že zatímco slovo demokracie po jeho vícegeneračním komunistickém zneužívání a překrucování v souslovích „lidová“ nebo „socialistická demokracie“ neznělo až tak nemístně, působilo v postkomunistických poměrech slovo kapitalismus nebo NATO téměř jako troufalá provokace extrémistů. Úspěch komunistického totalitního vymývání mozků se zdaleka nejen takto projevoval zcela zřetelně. Demokratická revoluce z konce r. 1989 tak oproti r. 1918 fakticky začínala na zelené louce.

Třicet let od revoluční demontáže téměř dvaačtyřicetileté komunistické diktatury a 15 let od podstatného omezení demokratické státní svrchovanosti, jejíž dvojí obnovu si 28. října a 17. listopadu každoročně oslavně připomínáme, máme pádný důvod k závažným rozpakům. Nejenže již opět nejsme samostatným demokratickým státem, ale ve veřejném prostoru nadto dochází k soustavnému úsilí omezovat svobodnou diskusi, a tak svobodu slova. Jeho živnou půdou je u nás v první řadě stále ještě nesmírně slabá demokratická politická kultura. Zde sehrává klíčovou roli závažný a značně nebezpečný paradox nositelů revolučních změn z r. 1989 a jejich nynějších snaživých napodobitelů.

Jeho původní podstatou je zakořeněná agresivní vázanost na dlouhodobého komunistického protivníka. Co to ale znamená? Je to bezděčné přebírání totalitního vidění světa, jež z principu odmítá jiné pohledy na svět než vlastní stanovisko a hlavně ze zásady vylučuje argumentovanou diskusi k podstatě daného tématu. Takový přístup již dlouho označuji jako komunismus naruby. Setkal jsem se s jeho uplatňováním záhy po listopadové revoluci a musím konstatovat, že za třicet let viditelně posílil s náborem mladších generací následovníků. Jeho přitažlivost tkví v zjednodušeném, totalitní ideologii se blížícím vidění života a světa. Představuje závažné ohrožení existence demokratické kultury ve společnosti a ve státě. Jeho názornou ukázkou je i politické zaměření České televize, kde se například mluví o dialogu, aniž by zároveň skutečný věcný dialog mohl nastat, neboť všichni účastníci údajné debaty v zásadě sdílejí jeden názor (naposledy např. Otázky Václava Moravce 27. 10. 2019 v debatě o češství a nacionalismu).

Tato rovněž sociálními sítěmi šířená nevůle a neschopnost diskutovat zlověstně připomíná totalitní prostředí a znamená, že vyrovnání se závažnými důsledky komunistické totalitní minulosti je běh na velmi dlouhou časovou trať. Hybridní stav kombinující demokratické instituce s nedemokratickou kulturou obecně vytváří příznivé prostředí pro uplatnění tyranských sklonů majitelů údajně jedině správných politických orientací. V našem případě těch, kdo nesamostatné postavení České republiky vydávají málem za vrchol svobody a demokracie. Výročí 28. října, tak 17. listopadu je ale každoročně usvědčují z nehorázného pokrytectví.

Autor je filosof