O šumavském národním parku se v poslední době často píše a to samo svědčí o tom, že se tam něco děje. Bohužel současný vývoj je spíše charakterizován eskalací konfliktů než nalézáním konsenzu.

Střetů je několik. Zřejmě základním je přímo klasický rozpor mezi "rozvojem" a "ochranou". Obce prosazují své legitimní právo na hospodářský rozvoj, na výstavbu turistické a jiné infrastruktury, na tvorbu lepších podmínek pro své obyvatele včetně zaměstnanosti. Zdůrazňují, že na Šumavě dříve žilo mnohonásobně víc lidí než dnes a že je žádoucí, aby se sem alespoň zčásti vrátili. Je jim proto třeba vytvářet podmínky.

Naproti tomu vedení parku hájí zájmy ochrany přírody, rovněž zcela legitimně, kvůli tomu byl park zřízen. Říká: Využijme toho, že shodou historických okolností (aniž bychom je hodnotili) má Šumava dnešní podobu, a chraňme především její přírodu, v celoevropském rozměru jedinečnou a vzácnou.

Další oblastí sváru je způsob managementu lesů v parku. Ekologové -zde mám na mysli přírodovědce, profesionálně pracující ve specifické a dobře definované vědní disciplíně, a nikoliv ekologické aktivisty, přistupující k problémům spíše emocionálně - stojí proti lesníkům.

Jedni hovoří o přírodních procesech v lesních i nelesních šumavských ekosystémech a zdůrazňují nutnost poskytnout těmto procesům co největší prostor. Druzí poukazují na potřebu adekvátně obhospodařovat lesní porosty ve své většině umělé, mimo jiné již nedovolit kůrovci, aby zdecimoval lesy v parku jako před přibližně deseti lety. Sporů je víc, například o stavy zvěře, o myslivost či o těžbu dřeva.

Dva zásadní a další méně důležité konflikty "zastřešuje" ne zcela pojmenovaný, ale o to snad důležitější střet, střet o způsob správy věcí veřejných, vládnutí (governance) na území parku, spor o to, kdo má mít v rozhodování o podstatných věcech poslední slovo. Naše zákony si v této věci protiřečí: zákon o ochraně přírody a krajiny svěřuje veřejnou správu do rukou vedení parku, jiné zákony jí pověřují samosprávy obcí a krajů.

Ochránci a "developeři", lesníci a ekologové, šéfové parku a starostové či krajští představitelé, všichni mají svou pravdu, všichni hájí nejen své, ale i velmi legitimní společenské zájmy. Přitom nejde o málo: o budoucnost "zeleného srdce Evropy", jak mnozí Šumavu s oblibou nazývají. Všichni sice park chtějí - o to žádný spor naštěstí není -, ale jakou má mít podobu, jakou cestou se má ubírat a kdo o tom má vposledu rozhodovat, to je stále větším jablkem sváru.

Najít východisko z této zapeklité situace nebude jednoduché, ale snad pomůže několik jednoduchých doporučení:

Najděme vhodné a dostatečně legitimní fórum, místo, kde mohou bez zábran a jakýchkoliv omezení komunikovat klíčoví protagonisté jednotlivých střetů.

Zapomeňme na dosud hájená stanoviska, která by se těžko opouštěla bez "ztráty tváře", začněme od pomyslné nuly, pokusme se narýsovat novou "Šumavu konsenzu".

Pokusme se přesně, jasně, a hlavně poctivě předložit zájmy, které hájíme, cíle, kterých chceme dosáhnout dnes, zítra, pozítří.

Chtějme dosáhnout řešení rozumného a pro všechny přijatelného, a to se zcela jistě neobejde bez kompromisů. Z logiky věci tedy musí být každý připraven činit ústupky, někdy citelné a snad i bolestné.

Nenechme se ve svých úvahách omezit ani stávajícím stavem a praxí, ani existujícími předpisy včetně předpisů nejsilnějších - zákonů. Tím samozřejmě nechci vyzývat k nezákonným akcím, ale k hledání nejlepšího řešení. Jestliže by bylo v rozporu s některou platnou normou, uvažujme o tom, zda by nebylo vhodné iniciovat její změnu.

Respektujme a važme si skutečnosti, že žijeme v demokratické společnosti, kde se k rozhodování o všech zásadních věcech dochází demokratickými mechanismy. Žádné jiné nepřicházejí v úvahu, ať se to komu líbí, nebo ne. Směřování Národního parku Šumava k takovým zásadním věcem bezpochyby patří.

LN, 1.9.2006

senátor PČR