EKOLOGIE: Kdo má prospěch z NP Šumava
Park byl v roce 1991 nařízením vlády vyhlášen „k uchování a zlepšení jeho přírodního prostředí“. Skupina státem placených vědců-ekologů a agresivních ekologistů z nátlakový spolků však přišla s nápadem udělat si ze šumavských lesů obrovskou soukromou ekologickou laboratoř financovanou státními dotacemi. Jenže šumavské obce, velká část veřejnosti, místní politici a vědci-lesníci chtěli s lesy zacházet podle zřizovacího nařízení vlády. Ve vzniklém konfliktu časem nabyli převahy ekologové a ekologisté, protože byli agresivnější, vedli dehonestující mediální útoky proti svým protivníkům a osvědčenými metodami propagandy brojili za své zájmy. Ekologové a ekologiské ve správě parku za nečinného přihlížení nebo i s podporou MŽP porušovali i zákon, z čehož byli minimálně jednou usvědčeni soudem.
Ve věcně vedených článcích vědců-lesníků ani emotivních ideologických výpadech ekologistů nenajdeme žádný pokus o výpočet prospěchu zájmových skupin a nákladech státu na NP Šumava. Tento článek v nutně zjednodušené a stručné formě tento nedostatek alespoň trochu napravuje.
Ekologisté stále upozorňují na jakousi nebezpečnou dřevařskou lobby, která se chystá ze Šumavy udělat obrovskou holinu a prodejem dřeva dosáhnout pohádkových zisků. Žádná firma ani jednotlivci nejsou jmenováni, a to proto, že skoro jistě neexistují. Ve výročních zprávách parku doložený obchod s dřevem totiž žádné výjimečné zisky neumožňuje. Někteří samozvaní experti sice naznačují, že ne všechno dřevo z parku je obchodováno legální cestou, důkazy ovšem nikdy nepředložili a nenašla je ani policie. Předpokládáme-li, že zprávy parku jsou pravdivé, plyne z nich, že park ročně těží i čtyřikrát méně dřeva na hektar než Lesy ČR. Pouze v roce 2007, při zpracování části polomů po orkánu Kyrill, vytěžil 1,5krát více (opět v přepočtu na hektar) než Lesy ČR. Až do roku 2007 prodával park svoje dřevo za ceny o několik set Kč za kubík vyšší než Lesy ČR. V letech 2008 a 2009 Lesy ČR prodávaly průměrně za 1000 Kč, park za něco přes 800 Kč. Park za dřevo tržil ročně kolem 100 milionů Kč, pouze v letech 2007 a 2009 ze zřejmých důvodů byly tržby několikanásobně vyšší. Data za rok 2010 dosud nebyla publikována. Přitom park vždy vyžadoval dotace v řádu několika set milionů Kč. Pokud se současnému řediteli podaří razantními opatřeními proti kůrovci anihilaci lesů zastavit, těžba dřeva velmi poklesne. To je špatná zpráva pro virtuální dřevařskou lobby a hlavně pro plátce daní, protože park bude vyžadovat vyšší dotace.
Do další zájmové skupiny patří obce, obyvatelé a návštěvníci parku. Touto skupinou správa parku i ekologisté otevřeně opovrhují. Něco přes 10% lesů parku patří obcím. Těm ekologisté z MŽP i správy brání zasahovat proti ničení svých lesů kůrovcem. Obce se správní žalobou dožadují svých práv, soud dosud nerozhodl. Správa parku a ekologisté brání projektu lanovky a sjezdovky na Hraničníku. Tento projekt by navázal na existující areál v Rakousku a poskytl alespoň sezonní pracovní příležitosti. Byla by to práce svou povahou na Šumavě velmi neobvyklá, neboť by se obešla bez státních dotací. Les na Hraničníku je už stejně kůrovcem poničen a zabraná plocha by byla nepatrná v porovnání s plochou zcela zničených lesů, kterých je už 30% plochy parku, tedy 180 km čtverečních.
Obyvatelstvo šumavských obcí stárne, protože mladí odcházejí. To je nevyhnutelné, neboť park je dominantním zaměstnavatelem a jiné pracovní příležitosti jsou vzácné. Pokud stát bude v budoucnu nucen kvůli deficitu a dluhům snížit dotace pro park, pocítí to zbylé obyvatelstvo na své životní úrovni. Uživit se ve službách pro turisty je stále obtížnější, o dlouhodobé pobyty zájem klesá a z jednodenních turistů mají příjem jen restaurace. Uschlé, zdevastované lesy nejsou návštěvnicky atraktivní.
Správa parku se k návštěvníkům chová s blazeovanou nadřazeností, když jim předkládá intelektuálně ubohé ekologické prezentace v informačních centrech a na stojanech v terénu a současně zakazuje vstup na mnoho desítek kilometrů čtverečních parku. S rafinovaně provedeným zákazem vstupu do tzv. území s omezeným vstupem správa narazila, neboť zákaz nezdůvodnila tak, aby bylo jasné, že jinak než zákazem vstupu nelze přírodu chránit. Tím nepřípustným způsobem omezila zákonem zaručenou svobodu pohybu, a proto Nejvyšší správní soud nařízení správy vymezující území s omezeným vstupem na návrh autora tohoto článku v prosinci 2010 zrušil. Podstatou nedostatečného zdůvodnění zrušených zákazů byla obecná rčení o nebezpečí rušení přírody, zejména tetřevů, návštěvníky. V současnosti platném návštěvním řádu je další podobně slabě zdůvodněné omezení, a sice omezení vodáckého splouvání jednoho úseku Vltavy. V tomto případě je použit mýtus o ohrožení perlorodek. Tento mýtus se od legendy o ohrožení tetřevů liší tím, že tetřevi na Šumavě skutečně žijí.
Poslední viditelnou zájmovou skupinou jsou vědci a ekologisté z nátlakových spolků. Vědce lze ještě rozdělit na lesníky a ekology, přičemž mnozí ekologové patří i mezi ekologisty. Lesníci věcně, poctivě a s nemoderní skromností hovoří o znalostech a zkušenostech shromážděných generacemi svých předchůdců. Poukazují na výsledky svých kolegů, kteří až do nedávné doby dokázali uchránit zbytky pralesů i lesů, kterými nahradili pralesy v podobě později běžně označované za lesy blízké přirozeným porostům. Zbytky pralesa s výjimkou porostu na Boubíně už neuvidíte. U pramenů Vltavy, na Trojmezí i na západním svahu Luzného byly zničeny úmyslným chovem kůrovce, který jako přirozený proces podporovali ekologové a ideologickou argumentací prosazovali ekologisté. Lesníci sklidili posměch, urážky i nadávky, když upozorňovali, že kůrovcová katastrofa není přirozený proces, lesy na Šumavě nejsou podobné původním přirozeným a nemají šanci se kůrovcům ubránit. Lesnická historie přesně dokládá, jak a kdy byl původní prales využíván skláři a později mýcen holosečí na palivové dřevo. Skláři používali listnaté stromy na výrobu potaše a jakékoli dřevo na výhřev pecí. Les neobnovovali, dokázal se obnovit do jisté míry sám, případně se změnil na pastviny. Stejně tak nebyly zpočátku obnovovány lesy skácené na palivo. Až začátkem 19. století si lesníci všimli, že přirozená i umělá obnova po holosečích často selhává, a začali prosazovat jiné metody hospodaření. Zejména lesmistr John měl dobré výsledky a jeho postupy jsou dodnes uznávány. Tento lesník také navrhl tehdejšímu majiteli ponechání původního lesa na Boubíně jako ukázku pro budoucí generace.
Ekologové vidí v parku příležitost ke zřízení soukromé ekologické laboratoře ve státním lese. Za peníze chudých a zadlužených plátců daní, z deficitního rozpočtu zadluženého státu zkoumají dávno známé. Výsledky zpravidla publikují (pokud je vůbec publikují) v časopisech, které neprovádí oponentury článků (tzv. peer review). Mohou tedy bez nebezpečí odhalení publikovat i výsledky upravené tak, aby potvrzovaly předem dané, ideologií určené zadání. Získané a publikované výsledky nemají žádný význam pro praxi a málokdo je používá pro další výzkum. Běžný počet citací je v desítkách. Marně byste hledali použití sofistikovanějších metod, například použití matematických modelů pro předpověď vývoje populace kůrovců nebo tetřevů. Seznam vědeckých prací a částek na ně státem vynaložených zdaleka není nezáživné čtení. Kde jinde byste se kupříkladu dověděli, že šílený a samozřejmě neúspěšný pokus vědců Jihočeské university o regulaci populace kůrovců entomopatogenními houbami stál pouhých 6,2 milionů, které dodalo Ministerstvo životního prostředí? Na financování výzkumu šumavské „divočiny“ se podílí správa parku, vysoké školy, státní výzkumné instituce a ministerstva. Spočítat, kolik přesně stojí stát výzkum divočiny, která divočinou přestala být před dvěma sty léty a opětovně se jí stala nedávným úředním rozhodnutím, by bylo značně obtížné kvůli velkému počtu financujících státních institucí.
Komické nátlakové akce a ideologické mediální výpady ekologistů nemá smysl komentovat. Ale i aktivity ekologistů platí daňoví plátci. Takové Hnutí Duha dostává od státu (prostřednictvím mnoha institucí) na grantech více než 10 milionů Kč ročně. Pro to už se vyplatí udělat občas nějakou tu hlučnou mediální (des)informační kampaň nebo třeba prostřednictvím médií napsat výhružný dopis nenáviděnému řediteli parku. V politické prezentaci svých plánů na destrukci civilizace jsou ekologisté obecně velmi zruční a používají metody propagandy úspěšně odzkoušené totalitními režimy.
Pro svou činnost potřebuje park státní dotace. V roce 2005 mu stačilo 195 milionů. V roce 2007 už potřeboval 248 milionů, i když v tomto roce prodal kalamitní dřevo za 617 milionů Kč. V letech 2008 a 2009 spotřeboval po 300 milionech. Pro porovnání, pokud bychom chtěli dát Lesům ČR stejnou dotaci v přepočtu na hektar, stálo by to 7,5 miliardy Kč. Za svou dvacetiletou existenci spotřeboval park na dotacích nejméně 4 miliardy korun. Začala turistická sezóna. Zajeďte se podívat na Šumavu, co za ty miliardy korun máte. Zejména poučný je výlet z Modravy na Luzný s odbočkou k ukázce přirozené obnovy lesa travou a kapradím na svahu Blatného vrchu. Nebo na Roklan a do Modravských slatí, zde ovšem pozor na rušení přírody chůzí po asfaltové lesní silnici v zakázané první zóně. Poznat rozsah katastrofy šumavských lesů vlastní zkušeností vyžaduje značnou fyzickou námahu, tedy pokud nepatříte k privilegované kastě, která může jezdit po lesních silnicích soukromými auty. K zoufání ani rezignaci není ovšem důvod. Do dotacemi vydržované soukromé laboratoře můžete totiž pohodlně nahlédnout shora, prostřednictvím satelitních map. Aktuálně používané snímky pocházejí z roku 2008. Rozsah devastace lesů je na nich také dobře vidět, přestože je o mnohem menší, než současná skutečnost.
Katastrofa šumavských lesů se stala akutním problémem, jehož jakékoli řešení vyvolá další společenské a politické konflikty a vyžádá si mnoho peněz ze státního rozpočtu. Ponechání parku v současném stavu by vyžadovalo vytvoření sanitárního pásma v šíři několika kilometrů, aby se populace kůrovců nemohla šířit do okolních lesů. Les v bezzásahových zónách by byl za několik let totálně zničen a do té doby by byl stále zdrojem kůrovců. Zakázané zóny a zničení lesa by vedlo k útlumu turistiky a úpadku obcí. Provoz parku a ochrana okolních lesů by v horizontu desítek let stála plátce daní mnoho miliard Kč.
Likvidace kůrovce, péče o les v duchu vládního nařízení z roku 1991 a omezení nejpřísněji chráněných zón na unikátní horská rašeliniště by spustily povodeň mediálního vitriolu ze strany ekologů a ekologistických nátlakových skupin. Po vysokých krátkodobých nákladech na likvidaci kůrovce by následovalo desítky let dlouhé období nižších dotací na nutnou údržbu území, které by samo nic neprodukovalo. Žijeme v Česku, takže je jasné, která z nastíněných variant, byť v nějakém ekonomicky nevýznamném odstínu, nakonec zvítězí. Zajímavá situace nastane, až se v budoucnu střetnou potřeby parku s finančními možnostmi po uši zadluženého, případně rovnou krachujícího státu.
Existuje ještě třetí možnost, jak dál v kauze NP Šumava. Ta by ovšem stát nic nestála a ekologům a ekologistům by uzavřela penězovod ze státního rozpočtu. Proto se o ní nebude nikdy ani uvažovat a budiž uvedena jen jako kuriozita na závěr. Stát by mohl dát příležitost milovníkům divočiny, aby se o ni starali ve své režii a za své. Pozemky parku by mohli od státu a obcí koupit. Hradit provoz a platit případné škody na sousedních lesích by mohli z dobrovolných příspěvků ekologicky uvědomělé veřejnosti a ze vstupného. Příspěvek by do určité výše mohl být daň snižující položkou a plátci daní by tak konečně mohli o části svých peněz utrácených za ekoiluze dobrovolně a svobodně rozhodovat. A právě to by byl průšvih, který ekologisté a jejich političtí spojenci nepřipustí. Takže NP Šumava bude, bude možná ještě větší než teď a bude nás stát mnohem víc, než teď. Plátci daní to zaplatí a z rozhodování budou vyloučeni.
