I turistika naráží na meze růstu, ukazuje Adršpach

Někdy má smysl začít osobní vzpomínkou. Třeba v tématu turistiky, jejího masového rozvoje a její následné reglementace. Když jsem byl malý, ze školy v přírodě v česko-saském Švýcarsku jsme běžně chodili na Pravčickou bránu. Už to nejde, od roku 1982 ji můžete obdivovat jen zdola. Je to jediná skalní brána takového formátu v Česku a její pískovec je citlivý na ošlap. Lidově řečeno: stáda turistů by ji zničila dříve než přirozená eroze. Zdá se, že podobných míst bude přibývat.

Ve větším měřítku k tomu mají nakročeno Adršpašsko-teplické skály v jiném koutu Česka. Co dělat s náporem stád turistů, hlavně motorizovaných, kteří míří do pískovcového skalního města z Polska? Dobrá rada je drahá. Situace se vyhrocuje tak, že už několikrát zasahovala policie. Ne proti lidem ošlapávajícím skály, ale proti autům blokujícím silnici z Polska.

Místní správa zkusila posílit železniční spoje v naději, že turisté přesedlají na vlaky. Marně. Cynik by řekl, že Česko by mohlo udělit státní zakázku třeba Maďarsku, aby země zkušená ve stavbě bariér postavila plot na hranici s Polskem. Či Španělsku. Ale teď vážně. Masová turistika nabývá takových rozměrů a má tak silné dopady na města, krajinu, přírodu i její ochranu, že už naráží na přirozené, společenské i bezpečnostní možnosti. I masová turistika má své meze růstu, jakkoliv ideologicky to leckomu zní.

Turisté mají na své straně silný argument. Značná část z nich, ti, kdo míří do hor, k řekám, do skal a podobně, cestují proto, aby na vlastní oči viděli a prošli to, co doma – myšleno v městském bytě – neuvidí. A tím, že se koukají na hory, řeky či skalní město, nic nepoškodí. Přírodu přece nelze „vykoukat“ tím způsobem, jako lze „vybydlet“ byt. Jenže proti tomu se nabízí silný protiargument. Aby se člověk dostal do pozice toho, kdo se jen neškodně dívá na skalní město, musí vykonat kroky přinášející zátěž dopravě, krajině i přírodě. A jsou-li takových lidí statisíce (v Adršpašských skalách kolem 300 000 ročně), výraz „nevykoukat“ získává jiný rozměr.

Zde koření snahy o regulaci masové turistiky. Po krizi před deseti lety byl Island vděčný za příliv turistů. Jenže v tradicionalistické zemi, kde lidé ani neoplocují své pozemky, začalo venkovany vytáčet, když jim turisté chodí až k oknům. Benátky jsou válcované turisty tak, že chtějí zpoplatnit vstup do celého centra. A co Karlův most v Praze? Teprve před 200 lety na něm zrušili mostné. Můžete se sázet, kdy ho obnoví. Zní to provokativně, ale Pražany by to moc nezasáhlo. Vždyť domorodci přes most napěchovaný turisty, prodavači suvenýrů a „umělci“ skoro nechodí.

Tyto tlaky sílí i v přírodních oblastech. Za uplynulých třicet let jsme odvykli, že je nějaké území nepřístupné či přístupné jen regulovaně (zmizelo hraniční pásmo, zůstává pár vojenských prostorů a zón v národních parcích). Udiví nás zpráva, že od letošního roku je turistům nepřístupná hora Uluru v Austrálii, neboť je posvátným místem Austrálců. Ale i Česko má „posvátná“ přírodní místa. Naráží ovšem na rozpor. Je lidským či občanským právem navštěvovat přírodu. Ale není už lidským či občanským právem, aby tím či oním skalním městem prošly statisíce lidí ročně.

LN, 20.5.2019