Ve středu zveřejněná statistika dopravních nehod přinesla některé uspokojivé výsledky. Za uplynulý rok zahynulo na našich silnicích 753 osob, tedy nejméně od roku 1961. Tehdy bylo u nás registrováno 223 tisíc osobních automobilů, loni to bylo čtyři a půl milionu. Počet se tedy zdvacetinásobil.

Příčin je jistě mnoho a je na expertech, aby je analyzovali. Některé odhadne i laik. Kvalita infrastruktury je oproti minulosti nesrovnatelná. Třebaže jsou naše silnice pořád ještě svou kvalitou horší než v západní Evropě, v posledních letech se výrazně zlepšily. Životy šetří i stále širší síť dálnic – v přepočtu na nich umírá mnohonásobně méně lidí než na silnicích tradičního typu. Už z tohoto hlediska je tedy obstrukční politika aktivistických fanatiků zlovolná, vede nejen k výraznému zhoršení životního prostředí, ale ve svých důsledcích zabíjí lidi.

Úspěch je to nepochybný, avšak nikoli triumfální. Ministerstvo dopravy se snažilo udělat všechno pro to, aby počet mrtvých byl jenom 650. Statistika je příšerná věda, když nutí k použití slova „jenom“ v takové souvislosti! S ledovou důrazností statistika předvídá, že teď, na začátku roku, mezi námi chodí něco kolem tři čtvrti tisícovky lidí odsouzených k smrti. Lidé, kteří se nedožijí konce roku, třebaže se teď těší stoprocentnímu zdraví, pracují, veselí se a těší se plnohodnotnému životu uprostřed rodiny a přátel.

Výroční zprávy vždy uvádějí příčiny fatálních úmrtí. Nejčastější příčina havárií, a celkem jich bylo 75 tisíc, je malá pozornost při řízení, nepřizpůsobení rychlosti stavu vozovky a nedodržení bezpečné vzdálenosti. První dvě příčiny jsou diskutabilní, jelikož je obtížné je kvantifikovat. Co je plná pozornost? Zákon zakázal používání mobilního telefonu, ovšem nezakázal hovory přes bezdrátové zařízení „handsfree“. Přitom mnoho odborníků poukazuje na to, že tento povolený způsob komunikace je svým způsobem nebezpečnější než hovor s přístrojem u ucha, že víc rozptyluje pozornost. A co hovor se spolujezdcem, případně se spolujezdci na zadních sedadlech? To vše jsou subjektivní faktory, statisticky nepostižitelné. Podobné je to s nepřizpůsobením rychlosti stavu vozovky. Ten je někdy tak bídný, že i minimální rychlost je nebezpečná. S tím souvisí bezpečná vzdálenost. To už je fyzikální pojem, jelikož se vztahuje na mechaniku těles v pohybu. Minulý týden zveřejnili studii se závěrem, že bezpečná vzdálenost na dálnici je 130 metrů. Kdybychom to měli brát vážně, na kilometr dálnice by se vešlo něco pod osm za sebou jedoucích aut. Určitý faktor nebezpečí tedy je nutný, ať je rázu subjektivního nebo objektivního.

Tento závěr vede k dalšímu pochmurnému zjištění – na silnicích se bude vždycky umírat. I kdyby ministerstvo dosáhlo kýženého výsledku, pořád je to příšerné číslo, a kdyby nedejbože v nějakém ozbrojeném konfliktu náš nasazený vojenský kontingent měl mít ztráty 650 mužů, v republice vzteky nezůstane kámen na kameni. Plíživý masakr na silnicích bereme jako samozřejmost. Bude vždycky, není možné se ho zbavit.

Zákonodárci ani exekutiva nejsou nečinní a relativně příznivá statistika je přinejmenším částečně také výsledek všech změn, k nimž došlo v regulaci dopravy v posledních letech. Uvažuje se o dalších změnách. Živá je diskuse kolem zrušení institutu „osoby blízké“, kdy majitel vozu při projednávání přestupku uvádí, že v tu dobu neřídil on, nýbrž osoba blízká, a vyvázne tudíž bez trestu. Je to složitý právní problém se styčnými body s ústavou. Neméně diskutabilní je druhé téma aktuálních úvah. Ministerstvo zvažuje takovou úpravu pravidel, aby bylo možno pokuty stanovit podle ceny vozu. Majitel třílitrového mercedesu by tedy platil víc než majitel dvacet let staré škodovky. I tyto úvahy mají oporu ve statistikách, které poukazují na to, že majitelé drahých vozů jsou statisticky agresivnější než řidiči méně nákladných aut. Dobrou ilustrací jsou dva nedávné příklady, kdy mohovití řidiči „vychovávali“ plebs na dálnici. Jednou se to stalo u nás, podruhé v Německu. V obou případech došlo ke kolizi.

Řidiči, který to provedl u nás, se zatím nestalo nic, třebaže se kupříkladu ukázalo, že má na svém voze neplatnou poznávací značku. Jeho neblahému kolegovi, který provedl prakticky totéž, ale o pár set kilometrů na západ, sebrali němečtí policisté na místě řidičský průkaz a zatím musel zaplatit sumu odpovídající našim třiceti tisícům. Rozdíl v přístupu bije do očí.

Ale ani ve zvýšení přísnosti není řešení... Vyšší pokuty budou znamenat vyšší úplatky policistům, to je hlavní a rozhodně nikoli zanedbatelná námitka.

Asi se budou muset narodit noví Češi a ti se posadí za volant i navléknou policejní uniformy.

LN. 14.1.2011