Pryč jsou doby, kdy společností hýbali umělci. Dnes tu paušální roli už nemají, ale tu a tam se někdo najde. Například Jiří Černický, malíř a pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Jeho otevřený dopis – na webu v něm zdůvodnil, proč na škole po prázdninách končí – společností vskutku zahýbal.

Zbyněk Petráček.

Černický píše, že část studentů propadá korektnosti, snaze „udělat tento svět příliš rychle spravedlivější“, mají „tendenci hlídat, jak se vyjadřuji“ a „dozorují, zda přesně říkám to, co je vhodné“. Kdo je Černického (* 1966) vrstevník či třeba jen četl paměti Václava Černého (pasáže o tom, jak po únoru 1948 svazáci kádrovali pedagogy), tak trochu tuší, která bije.

Snad lze říci i toto. Černickému vadí, že k nám proniká zvláštní pojetí svobody, kult antidiskriminace, antirasismu a hyperkorektnosti. Prostě trendy, jež jsme si zvykli pokládat za výstřelek západního progresivismu, ale teď je máme přímo tu. Černický nenálepkuje – kritizuje z pozice slušnosti, empatie, snahy porozumět těm druhým. V rozhovoru pro Novinky zdůrazňuje, že to cítí jako nesvobodu, ale „není to nesvoboda z dob komunismu“.

Prostě Černický nezapadá do škatulky dezoláta, jenž si vylévá své frustrace tím, že nadává jiným. Proto nelze jeho argumenty snadno smést. Lze říci, že trend přecitlivělosti či agresivní korektnosti je generační (generace sněhových vloček). Ale zároveň nelze popřít, že k nám se šíří z kultivovaného Západu.

Prezident Petr Pavel ke 30 letům samostatného Česka řekl: „Příklon k západní kultuře není jen otázkou ekonomické prosperity či bezpečnosti, příklon k Západu je i příklonem k hodnotám. K osobní svobodě, kdy nám stát a jeho instituce nepřikazují, jak máme žít, co si máme myslet nebo co smíme říkat.“

Opravdu? Stát sice ne, ale společenský tlak přikazuje, co si máme myslet či co smíme říkat. Je to zajímavý kontrapunkt. Oba pánové – Černický i Pavel – jsou politicky očividně prozápadní. Myšleno na straně západní demokracie proti východnímu despotismu, na straně napadené Ukrajiny proti agresivnímu Rusku a podobně. Ale platí to paušálně pro „příklon k západní kultuře“, jak ho hlásá prezident?

Je to otázka do pranice. Znamená „příklon k západní kultuře“ přiblížení se ve všem? Znamená to, že budeme pěstovat hyperkorektní studenty (“woky“) a pedagogové budou psát rezignační dopisy?

Jak to chodilo za stalinismu, známe třeba z Kunderova Žertu. Jak to chodí dnes, dovídáme se různě. Kamarád mi ukazoval SMS od manažerky nadnárodní firmy vyzývající k účasti na „měsíci rozmanitosti“ – ten tón připomněl „dobrovolně povinné“ akce z éry Husáka. Mějte hezký den.