5.10.2022 | Svátek má Eliška


DISKUSE: Rozchod s Jordanem Petersonem

12.8.2022

Jordana Petersona sleduji se zaujetím již několik let – od doby, kdy se mi dostalo do ruky anglické vydání jeho knihy 12 pravidel pro život. Se stejným zaujetím jsem pročetl i jeho následující knihu Beyond Order (česky Řád není všechno). Poslechl jsem si řadu jeho přednášek na YouTube, s napětím jsem sledoval průběh jeho těžké nemoci a radoval jsem se z jeho uzdravení. A v poslední době mě zvlášť těšilo, že se evidentně přibližoval víře v Pána Ježíše Krista.

Byl jsem ale velice zklamán jeho současnými vyjádřeními k válce na Ukrajině. Jordan Peterson je přesvědčen, že v pozadí rusko-ukrajinské války je kulturní válka mezi zastánci tradičního pohledu na svět a „wokeismu“, tedy současné neomarxistické ideologie s jejími výstřelky, jako je ničení soch, genderová ideologie, tzv. cancel culture (umlčování lidí zastávajících odlišný názor) apod. Jistě, toho všeho si Jordan Peterson užil dosyta.

Jordan Peterson je zřejmě přesvědčen, že Vladimír Putin je ochránce tradičních hodnot. Oceňuje na něm, že jeho projevy – zřejmě psané pod vlivem ideologa ruského státu Alexandra Dugina – mají určitý filosofický přesah, zatímco projevy západních politiků jsou plytké a poplatné době. Nynější válka je podle Petersona možná jen předehrou k občanské válce ve Spojených státech. Již tato válka ovšem bude mít nedozírné následky. Hrozí hladomor ve třetím světě a tím pádem ještě horší migrační vlna než ta z roku 2015. Sankce proti Rusku nefungují. A Rusové se v žádném případě nevzdají. Než by se vzdali, raději použijí jaderné zbraně. Západní společnost dosáhla obrovských úspěchů a velkého blahobytu, ale to vše je nyní ohroženo. Proto je zapotřebí se s Ruskem dohodnout.

Zdá se mi, že Jordan Peterson se mýlí ve třech základních věcech. První se týká celkového postoje. Peterson je sice Kanaďan, nikoli Američan, ale zaujímá něco, čemu říkám „velmocenský občanský postoj“. Tento postoj přisuzuje velmocem právo dělat „pořádek“ ve státech, které danou velmoc obklopují. V Petersonových projevech, které jsem poslouchal, nikde nezmiňuje žádnou zemi z prostoru mezi Německem a Ruskem – vyjma Maďarska, které nepřekvapivě chválí. O Ukrajině dokonce říká, že je „nám ukradená“ (míněno zřejmě lidem na druhé polokouli). V tomto ohledu uvažují Američané, Rusové a Číňané podobně. Velmoci prý potřebují kontrolovat „zóny vlivu“, aby se mohly cítit „bezpečně“.

Takové uvažování bylo za Jaltskými dohodami z února roku 1945. Evropa se ale od té doby posunula a díky Evropské unii už neplatí, že velmoci mohou podle svého dělat „pořádek“ v malých státech, s nimiž sousedí. Jistě, nejedná se o nějakou samozřejmost – Němci například kašlali na polské protesty proti budování plynovodu Nordstream 2. Nicméně v rámci EU je nutno hledět na hlasy slabších. Mimochodem, právě z toho těží Viktor Orbán. První chybou tedy je, že Petersonovi „jsme ukradení“. Byl by ochoten jednat „o nás bez nás“, byť ze zdánlivě šlechetného motivu: ochrany západní civilizace.

Druhou chybou je příliš těsné propojování rusko-ukrajinské války s kulturní válkou, probíhající v rámci západní civilizace. Ano, Putin zdůvodňuje válku na Ukrajině mimo jiné „obranou“ ruské civilizace před dekadentním Západem. Je to zdůvodnění, které se hodí. Rusko se ale rozpínalo vždycky, když se cítilo dost silné. Rozhodovala síla, nikoli ideologie. Tak ovládlo Finsko, tak ovládlo Kavkaz, tak ovládlo Střední Asii, tak ovládlo už o několik staletí dříve Pobaltí. Ideologie se mohla měnit – mohlo to být samoděržaví, mohl to být bolševismus, ale ve skutečnosti šlo vždy o hrubou sílu.

Jsem si jist, že současná neomarxistická ideologie Západ skutečně rozleptává a oslabuje. Nicméně nemohu nevidět, že v západní civilizaci je stále mnohem více svobody slova, vyznání a shromažďování než v Rusku. Nemohu být vůči tomu slepý, jakkoli považuji západ skutečně za fatálně dekadentní. Možná se to změní k horšímu – ale v současnosti bych stále byl radši obětí české justice a českého vězeňství než ruské justice a ruského vězeňství.

Konečně třetí věc, v níž se dle mého mínění Peterson fatálně mýlí, je přesvědčení, že s Ruskem se dá vyjednávat a že by se západní politici měli snažit se s Putinem jaksi spřátelit, poobědvat spolu, popít kávu a lépe se poznat. Zde se mi Jordan Peterson jeví jako nebetyčně naivní. Vždyť o něco takového se evropští politici pokoušeli až do poslední chvíle, zejména Emmanuel Macron, ale zdaleka nejen on.

Jistě by se našly i další chyby, kterých se Jordan Peterson dopouští – netvrdím, že jsem pojmenoval správně ty nejdůležitější.

Přes to všechno: Petersonovy knihy budete dál číst s užitkem. Petersona si i nadále vážím jako pozoruhodného myslitele. A lituji, že jsem musel napsat tento článek. Nu, na tomto světě není nic dokonalé, takže Petersonovy omyly by mě neměly překvapit.

A možná teď po jeho knihách sáhne i někdo z mých odpůrců. Bylo by to fajn.

      Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.